BLOG BLOG BLOG BLOG

NEKROSKOP 4 - REČ MRTVÝCH

Epilog

 

Harry seděl ve zříceninách celou noc. Seděl sám se svými myšlenkami a s Faethorem uvězněným ve své mysli. Před hlasy všech mrtvých se uzavřel. Nechtěl, aby byl někdo svědkem jeho žalu.

Harry si o sobě myslel, že je bezcitný, ale kupodivu nebyl. Myslel si, že mu temnota a stíny budou nepříjemné, ale noc mu připadala jako starý přítel.

Když se na východě začal šířit úsvit, vyhledal Bodroga a jeho ženu. Našli si chráněné místo a rozdělali oheň. Nyní si spočívali v náručí a po­zorovali východ slunce. Přivítali ho sice trochu smutně, ale bylo vidět, že jsou již rozhodnuti.

„Nemusí k tomu dojít," řekl. „Volba je na vás."

„Náš svět je již dva tisíce let minulostí," odvětil Bodrog. „Celou tu dobu... jsme se modlili, abychom mohli odpočívat v pokoji. Ty máš tu moc, nekroskope."

Harry přikývl, naposledy vyslovil to tajemné sbohem a pozoroval, jak jejich smíšený popel odnáší vítr pryč...

 

 

Nyní byl připraven.

Vrátil se mezi zříceniny a uvolnil Faethora.

Copak? zuřil otec upírů. Jsem tvoje poslední záchrana, Harry Keoghu? Když už všechno ostatní selhalo, žádáš mé o pomoc?

„Nic neselhalo," řekl mu Harry. A pak udělal i na své poměry nezvyk­lou věc. Vědomě zalhal mrtvému člověku. „Janos je zmrzačen, umírá," řekl.

Faethorův vztek neznal hranic. Beze mě? Ty jsi ho porazil beze mě? Nevěděl, že jsem v tom měl prsty? Chci ucítit, jak ten pes trpí! Vyrazil z Harryho mysli a našel Janose - mrtvého!

Užaslý Faethor pochopil pravdu, ale Harry už na něj byl připraven. Aktivoval Wellesleyovo nadání a izoloval Faethora venku. „Povídal jsem ti, že se tě zbavím," řekl.

Hlupáku! zuřil Faethor. Jen se neboj, já se vrátím. Stačí, abys jen na okamžik nedával pozor, a budeme zase spolu, nekroskope.

„Měli jsme dohodu," odvětil Harry mírně. „Já jsem svou část dodržel. Vrať se do Ploješti, Faethore.

Zpět do studené země, poté co jsem poznal tvé teplo? Nikdy! Copak nevíš, co se stalo? Janos se příliš nezmýlil, když četl budoucnost. Věděl, že až všechno skončí, dolů z hor sestoupí pán upírů - největší z nich. Já jsem upír ve tvém těle, Harry!

„Lidé by neměli číst budoucnost," řekl Harry, „protože je to zrádná věc. A teď už musím jít."

Jdu tam, kam ty!

Harry pokrčil rameny a otevřel Möbiovy dveře. „Vzpomínáš si na Dragosaniho?" řekl. A prošel dveřmi.

Faethor se trochu zachvěl, ale následoval ho. Dragosani byl hlupák, vybuchl. Mne se tak lehce nezbavíš.   

„Ještě máš čas," řekl mu Harry. „Pořád tě ještě můžu vzít do Ploješti."

K čertu s Ploještí!

Harry otevřel dveře do minulosti, vrhl se do nich a Faethor se k němu přilepil jako příšerná smrt, kterou býval. Mne jen tak nesetřeseš, nekro­skope!

Zírali na minulost celého lidstva, na myriády zářivých životních linií, které se odvíjely do dálky ke svému modrému počátku. Faethor zaúpěl: Kam mě to vlečeš?

„Podívat se na to, co bylo," řekl mu Harry. „Dívej se, vidíš? Tamhle. Ta rudá nit mezi modrými. Ta šarlatová nit je... tvá, Faethore. A vidíš, kde končí? Tehdy ti Ladislau Giresci uťal hlavu, té noci, kdy vybombardovali tvůj dům. Tam linie tvého života končí, a kdybys byl chytrý, skon­čil bys s ní."

Vezmi... vezmi mě odsud pryč! zajíkal se Faethor, sípal a tiskl se k Harrymu jako nehmotná pijavice.

Harry se vrátil do Möbiova kontinua a zvolil dveře do budoucnosti, kde se do dálky odvíjely miliardy modrých životních linií a uháněly do zářivé nekonečné budoucnosti. Vznášel se mezi nimi a brzy ho začal unášet proud času. „Ta nit, kterou vidíš, jak se ode mě odvíjí," řekl, „to je moje budoucnost."

A moje, řekl umíněně Faethor, který se už vzpamatoval.

„Vidíš, jaký má nádech do ruda," ignoroval jeho poznámku Harry. „Vidíš to, Faethore?"

Vidím, ty hlupáku. Ta červená, to jsem já. To dokazuje, že jsem tvou částí.

„Chyba," řekl Harry. „Já se mohu vrátit, protože moje linie není pře­rušena. Protože mám minulost, mohu se stáhnout. Ale tvoje minulost skončila v Ploješti. Nemáš nit, nemáš žádnou životní linii, Faethore."

Cože? zaskřehotal Faethorův příšerný hlas. Potom -

Pán Möbiova kontinua se náhle zastavil, ale duch Faethora Ferenczyho vystřelil dále do budoucnosti. Harry! zaječel hrůzou. Nedělej to!

„Už se stalo," volal za ním nekroskop. „Nemáš tělo ani minulost, Faethore. Nemáš nic kromě nejdelší, nejosamělejší a nejprázdnější bu­doucnosti, jakou kdy jakákoliv bytost poznala. Sbohem!"

H-H-Harry!... Haaarry!... Haaaarrry!... HAAAAAAAAA-

Ale Harry zavřel dveře a tím ho umlčel. Navždy.

Až na to, že než dveře přibouchl, znovu pohlédl na modrou nit, která se od něj odvíjela.

A uviděl, že je stále zabarvena do ruda.

 

 

Lidé by nikdy neměli zkoušet číst budoucnost. Protože je to zrádná věc...