BLOG BLOG BLOG BLOG

NEKROSKOP 5 - SÉMĚ MRTVÝCH

Posledni komentare
27.06.2012 22:48:28: Když Vám došly peníze... půjčky bez registru Půjčky odpovědným způsobem pujckapenize.cz/pujcky-bez-...
Posledni komentare
27.06.2012 17:28:11: Když Vám došly peníze... Půjčka s rozvahou www.ihned-pujcka.cz/pujcka-ihned-do-150-tisic-online.php...
Posledni komentare
22.12.2014 10:20:46: www.oricosmetics.cz www.oriflame.cz www.ori-cosmetics.cz www.oriflame.cz www.krasa365.cz www.orifl...

Smrt: Harry uvažoval, proč se jí tak bál. Vždyť ze všech lidí právě nekroskop nejlépe věděl, že taková není. Protože on už tam byl předtím. Teď, nehmotný a netělesný jako všichni mrtví, jimž tělo konečně vypovědělo službu, konečně cítil, že je od toho všeho osvobozen. Pouze se zdálo, že v jeho případě nebylo ve scénáři, aby zemřel pozemskou smrtí.

Vždy věděl, že smrt není konec: že všechno, co člověk dělá v životě, bude obvykle dělat v jeho posmrtném pokračování. Harry Keogh byl pánem Möbiova kontinua, takže ho ani nepřekvapilo, když zjistil, že se nachází v Möbiově čase a řítí se zpět mezi modré, zelené a rudé niti Hvězdné strany do jejich vzdálené minulosti. Ne, nebyl překvapen… ale v každém případě to bylo zvláštní, protože před svým koncem žádné Möbiovy dveře nevyvolal. On ten únik neuskutečnil.

To však mohlo znamenat jen jediné: že byl někým… zachráněn?

Ale Kým? A jestli skutečně Někdo nebo Někteří uznali za vhodné zachrá­nit jeho netělesnou mysl, jaký případný záměr mohl Ten nebo Ti mít s jeho spáleným upířím tělem? Protože za letu do minulosti Hvězdné strany viděl vedle sebe letět i svou vlastní dýmající mrtvolu; vracela se po své šarlatové dráze zpět k bodu, v němž do Hvězdné strany vstoupil, a pak v něm zmizela. I on se do toho bodu vrátil, ale zvlášť, netělesný, a řítil se slepě do času, který nikdy fyzicky nepoznal.

Pokud šlo o cíl cesty jeho spálené tělesné schránky - a když na to přijde i o cíl, k němuž směřoval on sám - a o otázku, Kdo jej k němu vede…

Harry nebyl během svého života nikdy stoprocentně přesvědčen - jasně a bezvýhradně - o existenci Boha ani pouhého boha. Jakmile se však ocitl zpátky na Hvězdné straně, cítil příchod Moci, její přítomnost a věděl, že to cítí i Šejtán. Navíc věděl, co je zdrojem té Moci, a také, že Möbius a před ním Pythagoras měli pravdu.

Teď… byl Harry se svou bezduchou schránkou pouhým záchvěvem v Mys­li, kterou nazýval Möbiovým kontinuem, celými čísly v nekonečné matici Velké Nepoznatelné Rovnice. A když ta Mysl na něho konečně promluvila, necítil strach.

Všechno má vždycky svůj smysl, Harry. K čemu by bylo zrození, jestliže by jediným jeho smyslem byl zánik. Jistě, někdy jsme ve svém snažení úspěšní, někdy ne. Ale jak to nejlepší, tak i to nejhorší z naší práce má vždycky svůj smysl.

Harry se nebyl jistý, jestli se od něho očekává odpověď, ostatně ani ho žádná nenapadala. Napadala ho však otázka, jakkoliv krátká. „A co Bůh?“

Harry cítil, jako by ten druhý pokrčil rameny. Stvořitel? Bůh… Ten je na pomyslném žebříku o několik stupňů výš. Jeho mysl, jak sám víš, je nesmírná! Nosíme v sobě Jeho myšlenky, uskutečňujeme Jeho přání, jak nejlépe umíme.

„O tom mám své pochybnosti,“ připustil Harry.

To máme občas všichni. Měl je i Šejtán, když byl jedním z nás… až na to, že se pokoušel všechny v celém vesmíru přesvědčit, že má pravdu! Vynucoval si jejich víru – v sebe!

Harry měl dojem, že pochopil a to mu mělo stačit. Protože však byl, nebo kdysi byl, člověk - a protože viděl, že se odchyluje od dráhy letu své mrtvoly - projevil zvědavost a zeptal se: „A co teď?“

Stojíš na prvních příčlích. Vytyčil sis cíl, zvolil sis směr a držíš se ho. My nevěříme ve zmar; samozřejmě že někoho takového, jako jsi ty, nenecháme zmizet bez užitku! Podobně jako Šejtán si nebudeš pamatovat, ale budeš znát! Na rozdíl od něho, který zná pouze velkou temnotu, však budeš ty znát světlo. Ve všech svých světech.

„Ve všech mých…?“

Kdekoliv se projevíš. Protože Jeho světy jsou nekonečné jako Jeho myšlenky.

„A… tamto?“ Harry ukázal na svou zčernalou schránku, která v dálce mířila ke svému neurčitému cíli.

Příčiny mají své následky a následky své příčiny. Nemůže pominout to, co už předtím pominulo. Svět Sluneční a Hvězdné strany je nezdar, v němž vítězilo zlo. Možná nadešel čas dát mu novou šanci. Kromě toho ho obsadí Šejtán, který se v mnoha světech předtím srovnával se světlem. V něm… začne znovu na nejnižší příčce. Protože, jak víš sám dobře, Harry Keoghu, to, co bude, už bylo. Čas je relativní.

Teď zase pokrčil rameny Harry. Nyní, když v sobě neměl upíra, byl opět nevinný. Nevinnost sama. „Je těžké to všechno pochopit,“ řekl. „Myslím však, že to zvládnu.“

Ach, samozřejmě že zvládneš! ujišťoval ho ten druhý. Jsi připravený?

Harryho mrtvola zmizela z dohledu v mnohobarevné mlze minulého času. Neměl žádné tělo, žádnou hlavu, kterou by mohl přikývnout, zbyly mu holé myšlenky; přikývl tedy řečí mrtvých. A ve chvíli, kdy se jeho netělesná mysl rozletěla v úžasném výbuchu - stovka zlatých střepin rozptýlených a řítících se do stejného počtu světů - pozbyl i své myšlenky a dokonce i řeč mrtvých.

Jenže ve všech těch třpytících se střepinách bez rozdílu byl on… a ony budou vědět.

 

 

Šejtán se s trhnutím probudil a vykřikl.

Křičel, protože cítil vědomí maskující inteligenci, jíž byl předtím zbaven, vůli bez zkušeností v prázdné, vymazané mysli. Zjistil, že klečí na okraji páchnoucího jezírka a dívá se do zrcadla nečisté hladiny na svůj obraz. Viděl, že je nahý a nejdříve se za to zastyděl, ale když poznal, že je krásný, změnil se jeho stud v hrdost. Protože pocity hanby a pýchy jsou záležitosti ducha, ne inteligence.

Vstal, a jakmile zjistil, že je schopen chůze, vydal se v příšeří kalného úsvitu podél okraje temné, hnilobné vody, v podstatě bažinaté tůně. Teprve teď uviděl, jak je krajina, do níž spadl nebo byl shozen, pustá, ponurá a opuš­těná. Věděl, že se zde ocitl jako hříšník a že toto místo je jeho trest.

To, že si něco takového uvědomoval, definovalo jeho přirozenost: to, jak instinktivně chápal pojmy jako hřích a trest. Domníval se, že zločin, za který je trestán, musí souviset s jeho krásou. Krása vyvolává pýchu a ta byla vlastně jeho proviněním! Protože Šejtán chápal Krásu jako Moc, Moc jako Pravdu a Pravdu jako to, co on chtěl, aby jí bylo.

To byla vůle, kterou se vždy snažil zavést.

S těmito myšlenkami se odvrátil od páchnoucí vody, aby se vydal zavádět svou vůli do tohoto divného světa. Jakmile se však otočil, zaslechl, že za jeho zády cosi zabublalo. Ohlédl se a uviděl, že z temných hlubin bahna vystupují bubliny a na hladině praskají.

Pak se vodní řasy rozdělily a před Šejtánovýma očima vyplulo na povrch jakési tělo. Bylo nafouklé a spálené, ale obličej mělo zachovalý. Šejtán tušil, že je to osudové znameni, ale nevěděl jaké. Měl však svou vůli: mohl počkat a zjistit, co se bude dít, nebo se mohl otočit a jít dál… podle své vůle. Měl rovněž podezření, že záhadné tělo v sobě skrývá zlo; proč by jinak byla taková nečistá věc tady v úplně novém světě? Chvíli zůstal nerozhodně stát… pak se obrátil zpátky a znovu poklekl na břehu páchnoucí tůně. Udělal to proto, že se svou vůlí rozhodl poznat to zlo.

Pohlédl do tváře mrtvoly; neznal ji, nemohl ji vydolovat z paměti svých nesčetných let. Necítil, že by dělal něco, co by mohlo mít vážné důsledky, pouze si uvědomoval, že pokouší osud. Na to však byl hrdý, to mu působilo potěšení. A zatímco zvěř toho počínajícího světa přicházela k vodě pít a mlha nad bažinou se zvedla, Šejtán Padlý hleděl na svou budoucnost uvězněnou mezi řasami ve špinavé pěně a kalu.

Po chvíli sežehnuté, nafouklé údy mrtvoly praskly a uvnitř se objevily trsy malých černých hub. Vyrůstaly ze shnilého masa a rozevíraly své lupenovité klobouky. Právě z nich se začaly uvolňovat rudé výtrusy, které Šejtán svou svobodnou vůlí vdechoval. To bylo poslední, co udělal ve své nevinnosti.

Kolo se otočilo o celý obrat a cyklus se uzavřel.

A nový otevřel…