BLOG BLOG BLOG BLOG

NEKROSKOP 6 - POKREVNÍ BRATŘI

I. OHLÉDNUTÍ

I.  OHLÉDNUTÍ

I. OHLÉDNUTÍ

II. Vzpomínky a záblesky budoucnosti

Posledni komentare
27.06.2012 16:21:36: Půjčky a úvěry půjčky bez registru Půjčky uvážlivě pujckapenize.cz/pujcka-bez-dolozeni-prijmu.php p...

III. SOUČASNOST

IV. BRATŘI - ÚTOKY

V. VAMPÝŘI - ROZPRÁŠENÉ KMENY PÁTRÁNÍ

VI. SINTANOVI SZGANYOVÉ - ROZTRŽKA V PEVNOSTI - THYRSOVÉ

VII - NESTOR - DESÁTKY - TURGOSHEIM

VIII. RUNOVÝ HRAD - ÚTĚK - MRKNUTÍM OKA

Nathan omráčený létavcovými plyny bezvládně ležel v Zaharově náručí. Vampýrský pobočník ho unášel přes kráterovitou pláň k Bráně do pekel. Tam ho shodil dolů, těsně u jejího okraje. Brána zářila chladným bílým světlem jako velké oko, ponořené v zemi. Zahar musel přivřít oči a držet si před nimi ruku.

Našel oporu pro nohy a začal se škrábat nahoru. Zvedl také Nathana a blížil se ke ,slupce' zářící polokoule. Na chvíli se zastavil, zadíval se na muže ve svém náručí a pokrčil rameny. Nevypadal na nějakého ,velkého nepřítele' a jako každý jiný upír znal lepší způsoby, jak jeho dobré szganské maso použít! Na druhou stranu ale nemůže jen tak přejít varo­vání vládce. Zahar se ho neodvážil neposlechnout. Vždyť prohlásil, že se vrátí. Nestor byl zkrátka vládce a obratný nekromant, zatímco Zahar byl jen pobočník.

Dobrá, tak aby to měl za sebou... Chytil Nathana jednou rukou, jako by držel dítě, a poplácal ho po obličeji, až překvapeně zamrkal.

„Co..?“ Zasténal Nathan, otočil hlavu a uviděl Zaharovu odpudivou tvář a oslepujicí světlo, linoucí se z Brány! Okamžitě portál do pekelných zemí poznal. Otevíral se před ním jako... jako ,velké bílé oko!'

Zahar se zachechtal a řekl: „Pozdrav od vládce Nestora. Ať už jsi kdo­koli, tenhle svět vidíš naposledy. Doufám, že tě v pekle pěkně přivítají!“ S těmito slovy Nathana pustil do ostrého světla. Okamžitě, bezhlesně ho pohltilo, jako když mrknutím zmizí z oka zrníčko prachu...

 

 

Daleko na východě ležel na stěně zasypané jámy monstrózní Eygor Smrtooký a zasténal strašným mrtvým hlasem. Byl sice mrtvý, ale jeho mysl stále žila. Jenže už neexistoval nikdo, kdo by o tom věděl. Stejně jako by pozoroval skomírání svíčky v nekonečné temnotě smrti, uviděl před chvílí, jak Nathanovo světlo pohasíná. Mohlo to znamenat jediné: nekroskop už nebyl mezi živými.

Ve vyšších patrech hradu, které se nazývají Runový hrad, Maglore možná ,zaslechl' Eygorovo sténání, možná ,cítil', jak Nathan umírá. V kaž­dém případě běžel do meditačního pokoje a položil třesoucí se prsty na zlatý znak. Nechal svou mysl vzlétnout z Turgosheimu a obrovskou rych­lostí zamířit k západu. Znak však byl jakoby bez života, byl pouhým pokrouceným kusem těžkého kovu. Maglorovo ,okno do neznámého světa' bylo zavřené. Bylo na tom však něco zvláštního. I když Nathanova aura zmizela, Maglore neměl pocit, že by byl mrtev. Co s ním tedy bylo? Že by byl nemrtvý? Zamčený v metamorfním spánku, který předchází upírství? Dostala ho snad Wratha nebo někdo z její sebranky? Maglore si povzdechl. Možná ho tedy opravdu měl už dávno učinit svým otrokem...

Ve všech místech thyrských věčných snů se náhle prohloubila temnota. I oni věděli, že Nathan odešel z tohoto světa. Věděli ale zároveň, že není mrtev. Kdyby zemřel, byl by už s nimi, čestný člen jejich vznešené společ­nosti těch, kdo ,odešli'. Tam by vždycky jeho mrtvý hlas uvítali. Ne, nebyl mrtvý. Jen byl z jejich dosahu, unesen do míst, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil.

Mrtví Sluneční strany to také věděli a byli rádi, i když se styděli sami za sebe. Ale co člověk zaseje, to sklidí, a v synovi je vždycky kousek otce. Možná pro ně byl Nathan hrozbou, možná také ne. Ať už to bylo jakkoliv, teď už na tom nezáleželo. Byl pryč. Ze všech, kdo leželi v hlíně Sluneční strany, jen Jasef Karis po Nathanovi tesknil a litoval, že s ním nikdy nepromluvil.

Žádný z nich, Eygor, Maglore, Thyrové nebo mrtví Sluneční strany nevěřili, že ještě někdy Nathana uslyší a uvidí ve tmě znovu zářit jeho svíci...

 

 

Nestor se pomalu, bolestivě probudil. Oči ho pálily, záda měl skoro pře­ražená, ale v mysli... v mysli neměl žádná čísla! Okamžitě se na všechno rozpomněl.

Na svého oslepeného létavce, který měl ustřelenou půlku hlavy a malý mozek plný jedovatých stříbrných broků. Sám Nestor byl také oslepený, klátil se v sedle a snažil se přemoci návaly mdlob. Místo tváře měl rudou, syrovou hmotu. Z posledních sil se snažil přimět zmrzačeného létavce, aby vzlétl a odletěl na Hvězdnou stranu. Pamatoval si dlouhý let nízko nad zemí a to, že nebyl schopen proniknout do zraněné mysli zvířete. Byl div, že se vůbec udrželo ve vzduchu.

Pak následoval pád. Paralyzovaný děsem přepadl přes létavcův hřbet. Ve vzduchu se několikrát otočil, narazil do koruny vysokého stromu, propadal se s praskotem větvemi, až skončil na zemi. Potom už neviděl nic, jen tmu.

Náhle ucítil:

Starostlivé ruce? Laskavost? Masti a obvazy, které urychlily hojivý proces, započatý jeho pijavicí. Z několika málo okamžiků vědomí si pama­toval, že se kolem něj pohybovali lidé, starali se o něj a krmili ho prostou polévkou. Hladověji hltal, i když to nebyla jeho obvyklá strava. Mohlo to znamenat jediné: podařilo se mu doletět na Hvězdnou stranu, kde ho našla Wratha mezi skalisky na hranici lesa a dopravila ho zpět do posled­ního hradu.

Pokusil se s ní promluvit, neodpověděl mu však její hlas. Měl zraněné, zavázané oči, a tak nemohl vidět ty, kteří mu zakrývali třesoucí se tělo pokrývkami, krmili ho, vytáhli mu z tváře stříbrnou kulku a tišili jeho horečku.

Teď však uslyšel jejich šeptání a ucítil bolest v zádech a na poraněné tváři. Držel, když mu sundávali obvazy, a uvědomil si, že šepot postupně utichá. Ošetřovatelé si všimli, že se probral. I přes bolest odtrhávaných strupů otevřel pomalu oči a cítil, jak mu z nich vytéká hnis. Pomalu se mu vracel zrak. Ale -

V místnosti byla tma, nebo jen špatně viděl? Pochopil, že obojí. Uzdra­voval se, ještě však nebyl úplně v pořádku. I v takhle temné místnosti by totiž měl Vampýr vidět jako za bílého dne. Pokoj jako by byl plný husté šedé mlhy a Nestora pálily oči, když se snažil mrkáním pročistit zrak. To ale nešlo. Byl totiž napůl slepý a uplyne ještě dlouhá doba, než mu jeho pijavice oči úplně spraví.

Pohnul se, zasténal, zvedl ruce a osahal si tělo. Jeho zachránci couvli a jako stíny vyvanuli z té zvláštní, mlhavé místnosti plné neurčitých tvarů a těžkého zápachu. Zvláštně se pohybovali a kulhali, jako by byli ještě víc zmrzačeni než Nestor. Ten alespoň cítil, jak se mu rozproudila krev a že má všechny končetiny v pořádku. Byl slabý, ale brzy zase zesílí a určitě bude vidět stejně dobře jako dřív. Jen to chvíli potrvá.

Osaměl a proto vztáhl třesoucí se ruku a osahal postel, stěnu a hranu stolu. Všechno to bylo z hřejivého dřeva. Vůbec nepřipomínalo chladný šedý kámen posledního hnízda. Kde to tedy byl? Kde byl a co ho vzbu­dilo? Někde hluboko v nitru mu vzklíčil šklebící se strach a ukázal mu v paměti dávno zasunutý obrázek:

Viděl létavce, ze kterého stoupal kouř a pára. Kůže mu popraskala a otevřela se. Z ran začal vytékat tuk, do kterého se vzápětí zahryzlo slunce, a jako kyselina ho rozežralo na pouhou kaluž. Slunce..! Vzbudil ho snad strach před sluncem? Ale proč? Kde to je... a jaká je denní doba?

Někdo vstoupil do pokoje a Nestor ztuhl. Nakonec ale ovládl strach, zatímco k jeho posteli přistoupil šedý stín. Strach? Ale z čeho? Byl přece vládce Nestor z Vampýrů!

,,Kde...?“ Zamumlal strupovitými, rozedranými rty. „Kdo...?“

„Ach!“ Pokýval hlavou šedý obrys. „Tak přece jenom se uzdravíš a vrátíš se na Hvězdnou stranu. Výborně!“

Hlas byl vřelý a vlídný, přesto v něm zněl zvláštní, hořký tón a jakési... zadostiučinění? Cože to vlastně řekl? Že se vrátí na Hvězdnou stranu? Nestora náhle zaplavil zoufalý vztek. S námahou se posadil atak dlouho napínal bolavé oči, až se obrys šedého stínu vyplnil a dostal tvar pláště s kápí. Pořád však neviděl jasně. Tvar těla jako by byl... neúplný? Přízračná postava se pravým loktem opírala o berli a plášť na ní visel jako nevyplněný rubáš.

„Je tady taková tma!“ řekl Nestor hloupě a v hlase mu zazněla naděje.

Jeho společník potřásl hlavou. „Ne, světla je tu dost. Nebo alespoň za chvíli bude.“

Nestorovi hrozilo, že ho zase zaplaví vlna bolesti. Byl sice Vampýr, ale pořád se jejich způsobům teprve učil. Bolest ještě potlačit neuměl. Odehnal ji, jak nejlépe byl schopen, a zeptal se: „Kdo jsi a kde to jsme?“

„Jmenuji se Uruk Piatra, zvaný Uruk Dlouhověký,“ odpověděl stín s pokrčením ramen. „Obávám se, že to není zrovna trefná přezdívka. A tohle místo... je kolonie malomocných.“

Nestorův mozek na chvíli zkameněl: kolonie malomocných! Malo­mocenství, ta děsivá hrozba všech Vampýrů! V příštím okamžiku se však probral do horečné aktivity. Odhodil přikrývku a chytil stínový ruce v dlouhých rukávech. Ty však byly prázdné a nemohly Nestorovu váhu udržet. Utrhly se a zůstaly Nathanovi v rukou, takže padl zpět na postel. Viděl, že Urukovy kostnaté ruce končí v loktech nateklými houbovitými pahýly!

Celé tělo mu zaplavila vlna adrenalinu a upír ho přiměl k šílenému úprku. Okamžitě zapomněl na veškerou bolest a ve slepé hrůze prchal z kolonie do lesa. Ani tam si nemohl odpočinout, protože slunce na jihu stoupalo s každým okamžikem. Nestor kolem sebe viděl zamlžené šedé stíny, které ho obklopily jako duchové. V hrůze běhal mezi stromy a snažil se od nich utéci. Šlápl do klece s kdákajícími slepicemi, spadl na plot a porazil ho. Necítil žádnou bolest, jen děsivý strach. Potácel se stále hlouběji do ranních lesů a pátral po nějaké skrýši.

Hledal hlubokou díru, kam by na něj slunce nedosáhlo a kde by přečkal dlouhý den. Útočiště, kde by si odpočinul a zotavil se, vyspal se a snil... a nejspíš i trpěl nějakou noční můrou.

O tom, co bylo a co se ještě stane...