BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

I.

Podzim srdnatě vytáhl do boje s létem. Sliboval, že alespoň několik dní nebudou ani vedřiny, ani holomráz. Ale znáte to… sliby chyby. Nicméně ty jeho letošní se zatím zdály být nezvykle poctivě dodržené. Dny byly příjemné, stačila bunda a bylo vám prima. Co se mé maličkosti týče, mohl by v St. Louis panovat věčně, nicméně já nejsem zrovna stvoření, co si potrpí na iluze. Je mi zhola jasné, že brzy bude nemilosrdně vystrnaděn krutovládcem zimou a po slunečných dnech a pestrobarevném listí na stromech lemujících dlouhé kilometry silnic a zkrášlujících přírodu široko daleko, bude až do jara veta.

        

Do obličeje mi sice vanul parádně svěží větřík, jenže mne se najednou zmocnil prapodivný pocit, jakože léto zahájilo protiútok a nemíní se vzdát bez boje. Zničehonic se mi udělalo podivně teplo po těle a motala se mi hlava. Hřbetem ruky jsem si otřela čelo. Zvláštní, zůstal mi na něm studený pot. Na moment jsem zavřela oči, pak znovu zamžourala do sluníčka. Paprsky už postrádaly ostrost, sílu a jas těch letních. Byly měkké a jakoby filtrované přes zlatý hedvábný šátek. Slunce šířilo světlo zlatisté a něžné. Podzimní melancholie, jako když vyšije. Zhluboka jsem se nadechla a hned toho zalitovala.

        

Aha, proto takhle básním. Šikovný úhybný manévr mé mysli, protože se mi zvedá žaludek a svět vidím jako z kolotoče. Vzduchem se totiž linul pach krve, a hůř.

        

"Anito, seš v pořádku? Zdáš se nějak pobledlá. Tohle tělo nám taky pozvracíš?"

        

Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Začala jsem otevírat pusu, abych Zerbrowskimu odsekla: Ne, ale vítr mi fouknul zápach rovnou do tváře, k tomu připočtěte vzpomínku na mé nedávné neslavné extempore… nevybíravě jsem pana Vtipného odstrčila a už si to metla k nedalekému křoví. Bez okolků jsem se svezla na kolena a zvracela.

        

Dovolte mi se představit. Jmenuji se Anita Blakeová, občanským povoláním oživovatel, vedlejším povoláním konzultant zvláštního oddělení policie v St. Louis, konkrétně místního oddělení pro supernaturální trestnou činnost, lidově zvaného MOST, a pak také… lovec a zákonný popravčí upírů pro stát Missouri.

        

To tělo, o kterém šla před chvílí řeč, byl ještě včera pěkný blonďatý klučík, já nevím, desetiletý, spíš kapánek starší. Smál se, běhal, hrál s kamarády baseball. A žil. Nyní leží přikrytý plachtou na holé zemi, vykrvený a potrhaný. Pokud jste se mu dokázali dívat pouze do obličeje, vypadal, jakože si dal šlofíčka na mezi prohřáté podzimním sluncem. Ne. Je teprve sedmým mrtvým dítětem, které jsem kdy viděla, přesto mám pocit, že už jsem jich viděla příliš mnoho. Většina upírů děti nezabíjí, ale tento ano. Vlastně se dá říci, že tahle pijavice, tenhle nemrtvý bastard, se na ně specializuje.

        

Většina zákonných popravčích upírů nikdy na místa činu nechodí. Jen do nich zatlučeme kůl, pěkně zručně a precizně, ale až potom, co je policie uloví a strčí nám je až pod nos. Poprvé začínám chápat, proč se ostatní popravčí drží od obětí dál. Pozdě bycha honiti. No a tak jsem, na rozdíl od nich, dnešní podvečer trávila v Ozarkských horách, ne daleko od města, a ještě méně daleko od oběti. Slunce se zvolna klonilo k západu a obloha růžověla. Slunce jde spát v šarlatu, zítra bude větrno, říkávala moje babička Blakeová. Vítr odnese pach smrti. Zítra zde po něm, po pěkném chlapci ležícím na trávě mírného svahu, nezbude ani památky.

        

Ptáci vyplašení nejen nezvyklým shonem lidí kroužili po temnějící obloze a tesklivě křičeli. Znělo to jako nářek, jejich pokřik násobila ozvěna a asi na tom měl svůj podíl i blížící se soumrak. Večer se všechny zvuky jinak nesou, jinak zní.

        

Já zatím potupně klečela ve křoví, vrhnout už jsem neměla co, a bezděčně si vybavovala svůj první pohled na toho malého mrtvého človíčka. Kdyby tak šlo, hledět mu jen do tváře. Upír se žádné nikdy ani netkl. Abyste spatřili dílo zkázy, museli jste zrakem putovat dál po těle. Jako by pro něj bylo důležité, aby všechny jeho oběti ve smrti měly krásnou tvář.

        

Policejní vozy parkovaly vedle svodidel silnice, majáky na střechách se otáčely a vrhaly červené pablesky všude okolo, ale sirény mlčely. Zaplaťpámbu. No a, taky všude, kolem mě postávali uniformovaní policisté. Já stála nad obětí a oni byli celí netrpěliví, abych se konečně vyžvejkla. Pak totiž můžou sbalit fidlátka a jet domů. Já přicházím na místo činu pokaždé až poslední, když už je vše hotovo, zdokumentováno, změřeno, vyfoceno.

        

"Viděla jste už dost?" zeptal se mne provokativně jeden z nich.

        

"Jo, viděla jsem víc, než dost," přiznala jsem bez mučení. Viděla jsem víc, než jsem vůbec vidět chtěla. Právě v té chvíli se, jako na potvoru, příroda spikla s mým tělem – proti mně – a já se musela odplížit stranou. Pokusila jsem se předstírat, že obdivuji onu vskutku malebnou krajinu, ale nikdo mi to nežral. Není divu. Musela jsem být bledší, než upír. No, teď už s tím nic nenadělám. Viděli mě blinkat na místě činu. Další den, další ostuda. Seru na to. Kdyby nebylo nic horšího. Jenže ono je. Vachrlatě jsem vstala a opatrně testovala, jestli se udržím na nohách. Otřela jsem si pusu a snažila se nepřemýšlet o tom, jak vypadám a… jak smrdím. Na nepřemýšlení jsem machr. Za zády jsem zaslechla pohrdavé poznámky dvou uniforem středního věku. Dali si záležet, abych je dobře slyšela.

        

"Taky nesnášíš, když dovolují civilistům courat se po místě činu?"

        

"Mně nevadí civilisti. Mně vadí malý holky, co se tvářej, že jim to tady patří."

        

Periferním viděním jsem zahlédla, jak na ty dva chytráky z povolání padl dlouhý stín. "Slečnu Blakeovou jsem na místo činu pozval . Máte s tím snad problém, Jonesi?" zahřměl Dolph. Detektiv seržant Rudolph Storr rozhodně není nenápadný muž. Pro mne Dolph má krátké černé vlasy rozumného střihu, měří dva metry, plus autobus, a postavou připomíná zápasníka. Ramena má přes celá záda a nohy až na zem.

        

V těch dvou by se krve nedořezal. Když se znovu naučili dýchat, vykoktali: "Ne, seržante Storre, žádný problém."

        

"Tohle je vaše místo činu. Vy určujete pravidla," snaživě slabikoval pomenší tlouštík. "Všechno bude po vašem." Potil se skoro jako já. Nic bych za to nedala, že i u něj se jedná o poctivý smrtelný pot. Dolph tak holt na některé lidi působí.

        

Pán toho jména úsečně kývnul: "Přesně tak. Teď běžte někam jinam. Oba." Odvrátil se od nich a upřel svůj rentgenový zrak na mne. "Je ti dobře, Anito?"

        

"Jasně, jsem v pohodě." Lež jako věž.

        

"Co ty na to?" Bradou ukázal k tělu.

        

Co já na to? To si snad dělá prdel. osobně si myslím, že je to ta nejhrůznější věc, co jsem kdy viděla, a nejraději bych začala ječet a uhánět někam daleko, kde už se nikdy nebudu muset koukat na zmasakrované děti.

        

"Je to o tolik horší, než ti ostatní?" pokračoval, jako by se nechumelilo. Ne, nechumelí se. Sem tam spadne lísteček, jinak pohoda. Pohoda…

        

Musela jsem chvíli dýchat a nestát po větru. Když jsem se jakš takž dala dohromady, dokázala jsem říci: "Čím dál, tím hůř, jako by stále víc divočel. Zabití od zabití je pořád surovější."

        

"To mi řekne každý policajt, co už mám v terénu. Tebe potřebuju, abys mi řekla něco, co oni nevědí. Stručně a jasně. Potřebuju, abys mi řekla, jak myslet jako upír."

        

Ztuhla jsem. Vytřeštila na něho oči. "Nevím, o čem to hovoříte, seržante Storre!"

        

"Potřebuji, aby ses podívala na to tělo, Anito. Potřebuji, abys uviděla něco, co nám ušlo. Znáš příšery lépe, než kdokoli tady. Potřebuji někoho, kdo zná upíry. A to jsi ty."

        

Hleděl na mě pěkně svrchu. No, při jeho výšce neměl na vybranou. Ale on na mě hleděl svrchu i v přeneseném slova smyslu. Bylo mu jasné, že už tam jít nechci. Že nechci, aby někdo zvedl plachtu a já se musela dívat na ten zmarněný život. Nechci. Ne. Ne. Ne. "Nejsem jediný popravčí upírů ve městě."

        

"Ne, to nejsi," odsekl, ale hned pokračoval. Jo, Dolph je jak buldok. Jak se do něčeho zakousne, nepustí. "Jenže jsi v této oblasti jeden z mála skutečných lovců upírů. Upíry, které máš popravit, si sama ulovíš, nečekáš, až ti je policie dodá, úhledně zabalené, jako dárek, málem s mašličkou pod bradou."

        

Co na to říci? Je to pravda. Rozpačitě jsem se drbala ve vlasech. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že z tohohle se nevyvléknu. Rozhlédla jsem se. Než jsem si stačila obrátit žaludek naruby, setmělo se. Bezoblačná obloha přešla z fialkové do tmavomodré. Kopce na obzoru se proměnily v temně modré siluety. Mám ráda tmavomodrou. Noční obloha je jedna z věcí, na které bych se dokázala koukat snad donekonečna. Zvlášť, když je takhle nádherně posetá hvězdami, jako dnes. Jo, to jsem celá já. Nechce se mi myslet na dětskou mrtvolku, tak se vrhnu na romantiku. Ještě chvíli a začnu meditovat o pohledu do plamenů. Ten taky můžu. Zvlášť, když se v nich peče některý z mých klientů. Mrtvý upír, dobrý upír.

        

"Anito! Posloucháš mě vůbec?" zavrčel Dolph. "Zrovna říkám, že Manny Rodriguez je taky dobrý lovec upírů, ale má ženu a čtyři děti a ti jsou u něho na prvním místě. U něj má před prací přednost rodina."

        

A špatného je na tom co? Pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla. Manny je oživovatel, který mě učil. Naučil mě, jak správně oživovat mrtvé a jak zabíjet upíry – ač přiznávám, že poznatky od něj stále pilně rozvíjím. On je tradicionalista, jde na věc přes kůl a česnek. Někdy nosí pistoli, ale jen jako východisko z nouze, ne jako primární nástroj. Pokud mi moderní technologie umožní sejmout upíra na dálku, aniž bych si na něj musela obkročmo sednout a zatlouct mu kůl do srdce, hm, proč toho nevyužít?

        

"To snad nemyslíš vážně?" vyjela jsem na Dolpha.

        

"Ne, jestli ty špatňáky ulovíš ty."

        

"Jo, a právě proto mají policisté jedno z nejvyšších skóre rozvodů." Tohle ponaučení hodné zapamatování splynulo ze rtů detektiva Zerbrowskiho, toho posměváčka, který se mi před chvílí stal onou příslovečnou poslední kapkou. Měří asi metr sedmdesát, kudrnaté černé vlasy už mu šedivějí a zoufale by potřebovaly zastřihnout. Hnědé oči má zarámované brýlemi s tmavou tuctovou obroučkou. Na sobě baloňák neurčité barvy, ne nepodobný věčnému ohozu jistého detektiva s doutníkem, který je jeho vzorem. Hlavně co se oblékání týče. Řeknu-li, že ta zelenkavá košile je poněkud pomačkaná, budu k ní velice milosrdná. Kravatě není pomoci, vypadá jako výplod moderního umění. Původní barvu by rozeznal snad jen senzibil. S trochou fantazie bych tipla modrou, ale skvrny od jídla jí dodaly vskutku nevšední efekt. V kantýně si dnes dal špenát a odpoledne hamburger s dvojitou hořčicí. Zerbrowski se na mě křenil. Kření se na mě vždycky.

        

Pohlédli jsme na něho, Dolph a já, jako na něco, co zanechal na chodníku pejsek. "Pardon, já nevěděl, že tohle je soukromá konverzace. Mizím. Mlha přede mnou, mlha za mnou, budu stát támhle." A už se dekoval.

        

Jenže Dolph mu pohotově vzal vítr z plachet. "Nikam, Zerbrowski, můžeš jít s námi zpátky k tělu."

        

"Já bych se za své neodpustitelné chování raději styděl támhle," ukázal na opačnou stranu. Vařil z vody, ale už mu bylo jasné, ostatně stejně jako i mně, že ho to nemine.

        

Dolph se prohnaně zašklebil. "Já vím. Možná tě to odnaučí trousit ty své rádoby vtipné průpovídky." No, znám Zerbrowskiho teprve pár týdnů, ale vsadím botky, že troušení chytrých poznámek ho neodnaučí nic.

        

"Cože?" Bezděčným gestem si posunul brýle. Vyčítavě se podíval ne na Dolpha, ale na mne. Že bych myslela nahlas? Hm, ne.

        

"Nic, vůbec nic," zakřenila jsem se na něho za Dolphovými zády.

        

Neochotně jsme se přiloudali zpátky k tělu, jako Dolphovy nešťastné ocásky. On, na rozdíl od nás, přímo sršel energií. V ruce blok, propisku v pohotovosti. "Pověz mi, co vidíš, Anito."

        

Co vidím? Mrtvé dítě. Poukázku na další noční můru, stejně jako tomu bylo u toho předešlého, které mne strašilo ve spaní dnes nad ránem, když jsem se konečně dostala do postele. Pokud nevíte, co říci, povězte, co vám říkají, abyste řekli. "Vidím chlapce zhruba stejného věku, jako byli ti ostatní. Buďto malý čtrnáctiletý nebo vyspělý dvanáctiletý. Vrah byl surovější, než v ostatních případech. Surovost se stupňuje od zabití k zabití." Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Moc jsem záviděla Zerbrowskimu, že se může koukat do země. "Do pekla, Dolphe, tohle vypadá, jako by ho potrhalo nějaké zvíře. Nikdy jsem nezažila, aby byl útok upíra tak animální. Tohle vypadá spíš na kožoměnce, než na upíra." Konečně ostatky přikryla plachta.

        

Dolph zamyšleně listoval svým věrným papírovým přítelem. "Nemohli se k upírovi přidat lykantropové?"

        

Zavrtěla jsem hlavou, celá ráda, že už se na tu hrůzu nemusím dívat. Ne, že bych to pořád neměla před očima. "Upíři mají zuby jako člověk. Jejich tesáky nejsou zas až tak dlouhé. Nevěřím, že by tohle dokázaly lidské zuby."

        

"Lidé tě vždycky dokážou překvapit, Blakeová, a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Věř mi, já viděl, co zvládnou obyčejné zuby." Zerbrowski, kdo jiný. Pokládal základy na mou zbrusu novou noční můru, při tom melancholicky hleděl na plachtu, pod kterou se rýsovalo drobné tělíčko. Noc byla vlahá a příjemná, všimla jsem si, že si na procházku po obloze vyšla večernice. Zase se rozplývám, z čehož plyne, že před něčím uhýbám. Před čím asi?

        

Bezděčně jsem si přikryla pusu rukou. "Nemyslím, že jsem se to chtěla dozvědět," zachraptěla jsem.

        

Zerbrowski se uchechtl. "Já myslel, že seš lovkyně upírů, drsná jako rašple. Nevěděl jsem, že je tak snadné tě vystrašit."

        

Zamračila jsem se na něho. Stáli jsme tam nad tělem, jako tři svatí za dědinou. "Nejsem zvyklá se dívat na takhle čerstvé mrtvoly."

        

Zerbrowski se na mě pátravě zahleděl, v brýlích se mu odrážel svit hvězd. "Seš oživovatel zombie z povolání, děláš to každou noc."

        

No tímhle mě vážně dožral. "Zombie nejsou čerstvé," odsekla jsem.

        

"Tak dost, lidi, ještě se mi tady poperete. Vraťme se k práci. Co to tělo?" srovnal nás Dolph. No jo, pan Pořádek. Plkat ve službě, to se prostě nesluší.

        

Už jsem toho měla plné zuby. Vztekle jsem si založila ruce na prsou a vyštěkla. "Nic nevidím. Jenom krev a potrhané maso. Vážně z toho nic nevydedukuju, Dolphe, je to prostě příšerná změť tkání, politá krví, jako kečupem." Brrr, to mě zas napadla pitomost. Teď se budu muset MacDonaldovi pěkných pár týdnů vyhýbat. Ne-li měsíců. No co, žádná škoda. Ale U Mabel mají prima sekanou, bez kečupu to nebude ono. Možná s hořčicí?

        

"Ty už seš zase duchem nepřítomná!" zařval na mě Dolph. Popadl mě za rameno, skoro to bolelo. "Potřebuji, abys dělala svou práci!"

        

Vytrhla jsem se mu a couvla, skoro jsem při tom upadla. "Tohle není moje práce!" Můžete se na mě naštvat, ale musíte počítat s tím, že vám to nezůstanu dlužna. Mezi vaší a mojí nasraností platí přímá úměra. Otočila jsem se na patě a vyrazila pryč. Uniformy se po mně zaraženě ohlížely. Taková malá a troufá si odmlouvat velkému šéfovi. To ještě nic neviděli.

        

"Tohle je tvoje práce," nesl se za mnou rozhněvaný Dolphův hlas.

        

Nemusela jsem se otáčet, abych si představila, jak tam stojí jako bůh pomsty, šermuje propiskou a Zerbrowski pobaveně přihlíží.

        

"Zabije další dítě, to přece sama dobře víš."

        

Věděla jsem to, slyšela jeho slábnoucí hlas, ale nezastavila se. Chvíli.

        

"Nech ji bejt, seržo," Zerbrowski. Předpokládám, že Dolpha chlácholivě plácá po zádech. Jako chtít ukecat sopku, aby nevybuchla. Zhola nemožné.

        

"Nemohu."

        

Poslední Dolphova věta se mi začala bolestně zadírat do tkáně mozkové. Nejsem sopka, mě ukecáte. Někdy. Jsem oživovatel. Že se vlády nad světem ujala noc, poznám i se zavřenýma očima. Jako většina oživovatelů cítím svítání i soumrak. Upír, který spáchal tohle, je vzhůru a on nebo – Bůh nám pomáhej – ona je venku z rakve a chystá se ulovit další dítě. Všimla jsem si, že stojím. Poraženě jsem vzhlédla k obloze. Takové večerní šaty bych si dala líbit. Temně, půlnočně modré, sem tak flitr místo hvězd. Ach jo.

        

Obrátila jsem se a už mnohem pomaleji se vracela k těm dvěma a… ostatkům. Ostatky, divné slovo. Svezla jsem se na kolena a doufala, že si modré rifle neušpiním nenapravitelně. Spáchala jsem sama na sobě kruté příkoří a přinutila se dívat, abych viděla. "Upíři občas odstraní kus masa z míst, kam se zakousli, aby zamaskovali, že se jednalo o útok upíra. Většinou použijí nějaký nůž nebo zbraň, ne zuby, protože není důležité, jak to vypadá tady, soudní patolog stopy tesáků pozná." Jen mělce jsem se nadechla a trochu se napřímila. Nechtěla jsem zase valit do křoví. "Ale tenhle upír se zamaskovat, co udělal, nepokoušel. Vyžíval se v tom a chtěl, abychom to našli. To že nechal tělo ležet takhle na ráně, je pro něj součástí celé zábavy."

        

Dolph vypadal tak jistý si tím, že jim dokážu pomoci, ale co jsem jim zatím řekla já, by jim řekl i patolog. Nebo i samotní policajti. Ne všichni jsou idioti jen proto, že pořád nosí uniformu a na civil nedosáhli ani po desítkách let ve službě. Někteří viděli víc těl, než já. Někteří ne. Neměla bych tady být. Neumím jim pomoci.

        

Pak se najednou něco změnilo. Něco jsem ucítila. Upír. Nedaleko. Je někde támhle ve tmě a pozoruje nás. Pomalu jsem se otočila. Připadala jsem si jako hrdinka hororu. Zahleděla jsem se do temnoty. Mám velmi dobré noční vidění, přesto jsem nic neviděla, jen cítila. "Někdo nás sleduje," špitla jsem.

        

Dolph zpozorněl, Zerbrowski jakbysmet, oba se zahleděli tam, kam jsem koukala já. "Kdo, někdo?" optal se Dolph stejně tiše.

        

"Upír."

        

"Nic nevidím," řekl Zerbrowski a marně se snažil prohlédnout tmu.

        

"To ani já," potěšila jsem ho.

        

Zerbrowski si zmateně prohrábnul stříbročerný porost hlavy. "Řekla's, že vidíš, že nás někdo sleduje."

        

Dolph zavrtěl hlavou. "Takhle to neřekla."

        

"Cítím ho," uvedla jsem věc na pravou míru.

        

"Ho?" vydechl Dolph.

        

"Nepoznám, jestli je to on či ona, ale rozhodně je to upír," upřesnila jsem.

        

"A jak je blízko poznáš?" naléhal Dolph.

        

Popřemýšlela jsem o tom. Vztáhla do prostoru tu část mne, která mi umožňuje povolávat zombie z hrobu. Tu část mého já, která vycítí, že se slunce kloní k západu. "Je někde u aut. Nechci ukazovat. Mít lepší noční vidění, poznala bych, jestli je to on či ona."

        

"Jsi si jistá?"

        

"Absolutně."

        

"Zerbrowski, svolej uniformy. Všichni na silnici, každého zadržet, nikdo nám nesmí proklouznout," zavelel Dolph. Zerbrowski nediskutoval a rozběhl se k policejním vozům a vysílačce v nich. "Doprovodím tě ke tvému vozu," gestem ruky mne vybídl Dolph.

        

To nesnáším, jakože nenajdu vlastní auto nebo že mám jet domů? "Uniformy možná upíra neuvidí." Zvolna jsme vykročili k němým červeným a modrým majákům.

        

"Proč ne?"

        

"Protože může obloudit jejich mysl."

        

"To umí všichni upíři?" zvedl obočí Dolph.

        

"Všichni ne. Jen ti, co mají dost moci."

        

"A tenhle je na to mocný dost?"

        

Pokusila jsem se ochutnat moc našeho upíra ve své mysli. Je dost mocný? Toť otázka otázek. Nebyla jsem si úplně jistá, zda na ni znám odpověď.

        

Mezitím jsme pomalu došli až k zaparkovaným policejním vozům. Všude postávali policisté a vyslýchali lidi, kteří se tam nešťastnou náhodou nachomýtli při podvečerní procházce se psem nebo při joggingu nebo sem prostě přišli očumovat. Čumily v životě nepochopím. Mít na vybranou, rozhodně nejsem tady, ale doma v posteli. Nebo na hřbitově. Co je na tom k smíchu?

        

A stál tu také on. Jeho jasně žlutý ježek se ostře rýsoval proti noční obloze, v dálce byly vidět první domy města. Ve vlasech měl zastrčené brýle s namodralými skly. Na sobě červenou bundu se zvláštními koženými nášivkami na ramenou a loktech. Nebo je to guma s malými výstupky? Cvočky? Čert ví. Klasické modré rifle, šedé triko.

        

"Tam je," zaječela jsem. "To je on," a už jsem se za ním hrnula, jako velká voda.

        

Dolph mne na poslední chvíli odchytil, čapnul mě za loket. "Nevystraš ho!" brzdil mě.

        

Hodila jsem po něm omluvný cukrblik. "Pardon."

        

Už pomaleji jsem s Dolphem po boku vyrazila za žlutovláskem. Zrovna mluvil s nějakou uniformou.

        

"Který to je?" šeptem se optal Dolph.

        

Vždycky mě překvapí, že lidé můžou upíra nepoznat. Prostě vypadá jako upír. Bije to do očí, aspoň mě, ale jak vlastně poznám, že je to chodící mrtvola, to ani při nejlepší vůli ostatním vysvětlit nedokážu.

        

"Zaměstnání," vyzvídala úředním tónem uniforma s knírkem.

        

"Pracuji v Provinilých slastech."

        

Ne, že by vypadal jako upír. Vypadal jako úplně normální chlápek s pěknou kostrou. Jenže v mojí mysli byl prostě cítit upírem. Jak vysvětlíte pocit? Nevysvětlíte, ne bez toho, aby to vyznělo tajuplně, mysticky a vy vypadali trochu jako cvok. Zatahala jsem Dolpha za rukáv a bradou ukázala na našeho podezřelého.

        

Nevypadal, že by mi to nějak extra věřil. "Jsi si jistá?" zvedl obočí.

        

"Bydlím támhle," žlutovlásek ukázal napravo od nás. "Viděl jsem světla a zajímalo mě, co se děje."

        

"Absolutně. Je to upír."

        

"Být upírem už není žádný zločin, viďte důstojníku?" Žlutovlásek teď koukal přímo na nás a usmíval se.

        

Dolph znejistěl. "To mluví s námi?"

        

Jen jsem si povzdechla. Tohle mi taky mohlo dojít dřív. Já jsem teda odborník na upíry, škoda hovořit. Spíš odporník. "Ano, klidně můžeme přestat šeptat. Stejně nás uslyší."

        

Dolph se upřeně zahleděl na žlutého ježka. Když se usmíval, bylo vidět špičáky. Buďto není moc starý nebo to dělá naschvál. "Super-sluch?" odtušil Dolph.

        

"Ano," odpověděli jsme, já a upír, unisono.

        

Vypukl poprask. Zbraně se nořily ze svých pouzder a mířily na červenou bundu. Civilisté brali děti a nohy na ramena a mizeli. Třebas je to odnaučí chodit očumovat. Hm, ne.

        

"Klídek, hoši. Je nevinný, dokud mu vinu neprokážeme. Zatím nevíme, jestli je právě tento upír tím, kterého hledáme," mírnil situaci stoicky klidný Dolph. "Kde přesně bydlíte, pane?" Nenásilnou cestou se s nonšalancí sobě vlastní ujal výslechu.

        

Upír udal adresu, která opravdu byla támhle. Možná je skutečně tím, čím se zdá být. Obyčejný upír. Zákonů dbalý občan, který je čirou náhodou upír. A čumil.

        

"Rád bych, abyste s námi zajel na okrsek, pane Adame. Trochu si popovídáme," zahájil Dolph lovy zatím beze zbraní.

        

Upír rezolutně zavrtěl hlavou. "To si nemyslím. Ledaže mě máte z čeho obvinit."

        

Zerbrowski píchl ukazovákem do vzduchu. "Co takhle kuplířství?"

        

"Cože?" zaprotestoval Adam.

        

Dolph Zerbrowskiho odmávnul a chlácholivě řekl: "Jenom s námi pojeďte a odpovězte na pár otázek."

        

Adamovi se nechtělo, ne že bych se mu divila. "Znám svá práva. Nikam s vámi nepojedu."

        

Sice jsem se mu nedivila, ale pustit z háčku jsem ho nehodlala. "Mám v kapse soudní příkaz k popravě upíra, který je za tohle odpovědný," vyštěkla jsem. Periferním viděním jsem registrovala poldy kolem nás, zbraně měli stále v pohotovosti. Mému výstupu trochu ubíral na efektu fakt, že jsem upírovi musela koukat do krční jamky. Hledět upírům do očí je nezdravé vaší příčetnosti. "A vy jste jediný upír, kterého jsem v blízkosti místa činu viděla."

        

Očividně jsem ho tím naštvala, protože se teď ke mně skláněl a cenil zuby. "Vy mi vyhrožujete?"

        

Hypnotizovala jsem jeho bradu a zcela nevinným tónem pronesla: "Já, že bych vám vyhrožovala? To jste si něco špatně vyložil. Prostě tady s chlapci jeďte do města, zodpovězte pár otázek, tím se všechno v klidu vyřeší." Teď jsem mluvila, jako když másla ukrajuje.

        

Trochu jsem ho tím zmátla. Zdálo se, že je na rozpacích. "Nechci přijít pozdě do práce. Dokonce i upíři musí platit činži."

        

Zamračila jsem se. "Kdeže to pracujete? Zopakujte mi to."

        

"V Provinilých slastech."

        

Paráda, upír striptér. "Nemyslím, že vaše absence bude kdovíjaká tragédie."

        

Za tuhle poznámku jsem si vysloužila trochu cenění zubů, ale pak Adam velice rozumně prohlásil: "Musím zavolat šéfovi."

Žádné komentáře