BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

III.

Jediný upír, kterého jsme načapali poblíž místa činu, pracoval v Provinilých slastech. Najdete je ve čtvrti, které upíři říkají Distrikt. Lidé ji nazývají Nábřeží nebo Krvavé náměstí – podle toho, jestli zrovna mluví hrubě nebo ne. Nápis nade dveřmi byl z úžasně krouceného neonu barvy čisté krve. Ta symbolika mi rozhodně neunikla. Rudě zářily i výklady a stejně krvavě rudé světlo se linulo i od vchodu, ke kterému vedla příšerná fronta. Fronta na příšery. Po obloze plul měsíc v úplňku a všemu tomu kýči nasazoval korunu.

        

Jean-Claude, manažer tohoto nočního podniku, byl tak zlobivý chlapec, že si pohněval Vládce města. Dolphovi vrtalo hlavou, jestli je Jean-Claude také tím upírem, po kterém paseme my.

        

Nevšímavě jsme prošli podél fronty a ignorovali výhrůžně vztyčené ruce a protesty čekajících. Vystoupali jsme po třech širokých schodech. Před otevřenými, klínkem zajištěnými dveřmi stál upír, vyhazovač. Měl blond vlasy, vojenský sestřih a modré oči. Široká ramena div neroztrhla obtažené vínově červené triko se žlutým nápisem SECURITY. Není po smrti trochu zbytečné posilovat? Pleť měl růžovou. Dnes se už z někoho nakrmil. Byl čerstvě mrtvý. Jak to poznám? Cítím to. Nechtějte, abych to vysvětlovala.

        

"Nesmíte předbíhat!" vykřikl a vztáhl proti nám ruku, dlaní kolmo vpřed. Sice by dokázal uzvednout toyotu, ale na Dolpha si nepřišel. Jednak byl o pohlavek vyšší, jednak měl odznak. Strčil ho upířímu zelenáči pod nos.

        

"Já mohu," ucedil a už nám razil cestu dovnitř.

        

Foyer bylo samý satén a brokát, rudá a pozlátková zlatá, z masivních baldachýnů na zdech a na oknech visely rádoby zlaté střapce. Hned za vchodem byl pultík a u něj sličná šatnářka. Člověk. Dlouhé, tmavě tizianové vlasy, top odhalující bříško stejné barvy, jako triko vyhazovače, nápadné doplňky z okované kůže, na paži tetování. "Omlouvám se, slečno, ale budete muset odevzdat svůj křížek." Než jsem na ni stihla začít zaječet, že jí křížek nedám ani omylem, Dolph opět zamávat odznakem.

        

"Policie, kříže si necháme," prohlásil tónem, jako když práskne bič. A bylo to. Připouštím, že vcházet na nepřátelské území bok po boku s policií, mě dost baví.

        

Věděla jsem, co jsou Provinilé slasti zač, ale až doteď jsem uvnitř nikdy nebyla. Teď jsem tady stála a zírala na pódium, doslova mi lezly oči z důlků. Na pódiu se totiž tyčila parodie na gladiátora – zatím oděná, díky Bohu – včetně kyrysu a přilby s chocholem. Pěkně namakanej borec, jen co je pravda. Předváděl se, protahoval a z výšky shlížel na houf nadržených ženských, které ječely jako na baseballe a mávaly bankovkami. "Panenko skákavá," uteklo mi.

        

"Páni důstojníci," pronesl čísi hlas, vláčný a sladký jako med, sytý a melodický. "Jak vám mohu pomoci?" Jeho majitel vypadal přesně tak, jak má správný upír vypadat. Jemně zvlněné černočerné vlasy se proplétaly s bělostnými krajkami širokého límce starobylé košile, krajky se řinuly i z rukávů, na bledé ruce s dlouhými prsty. Košile nebyla zapnutá, lépe řečeno zašněrovaná, dílem dávala oku všanc nepříliš svalnatou hruď bez unce tuku a rámovala ji véčkem krajky, jako mořská pěna. Většina mužů by nic takového nosit nemohla. Upír, ač oděn takto, však vyhlížel bezchybně mužně. Ve výstřihu byla dobře patrná téměř zhojená vypálená jizva. Měla tvar kříže. Před kolika dekádami mu někdo vypálil kříž do masa? Chvíli jsem na něho zírala stejně, jako předtím na jeviště. Do očí mu spadala podobná vlna jako mně. No, přímo do očí jsem se mu koukat nehodlala, ale že jsme si stylem účesu proklatě podobní, mi neušlo. Nebyl o mnoho vyšší, než já, a byl o hodně menší, než Dolph.

        

Dolph na něho shlédl jako Goliáš na Davida. "Chceme vám položit několik otázek týkajících se vašeho zaměstnance, Jean-Claude."

        

Upír elegantně přikývnul. "Adam se mnou probíral podezření, které vůči němu chováte." Hleděl Dolphovi do očí a neuhýbal. Dolph mu hleděl zhruba někam na kořen nosu.

        

"Opravdu?" odtušil Dolph.

        

Další elegantní přisvědčení, nyní jemně okořeněné nevolí. "Ochudili jste náš včerejší kulturní program o jeho vystoupení. Zmeškal své číslo, musel mi důvod své nepřítomnosti vysvětlit osobně." Mírně se pootočil. "A kdopak je tato okouzlující nová policistka, seržante Storre?"

        

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že tím myslí mne. Nemoct se dívat do očí vám pekelně zhorší přehled o situaci. "Já nejsem…" hlesla jsem, nespouštějíc zrak z jedné ztuhlé bradavky, která prosvítala pod tenkou látkou starodávné košile.

        

"Nejste co?" zeptal se tím hedvábným hlasem, který ve mně evokoval představu nahé pleti a chladivých lůžkovin.

        

Dolphova dlaň přistála na mém rameni. Vzpamatovala jsem se. "Nejsem nová." Což znělo zatraceně uboze dokonce i mně. O upírovi nemluvě. Představa lože se vytratila, nahradila ji představa jeho hypnotického pohledu. Úplně jsem cítila, jak se do mne propaluje očima. Jaké má asi oči? To se hned tak nedozvím. Tohle není Dave. Tomuhle týpkovi si do očí netroufnu ani mrknout.

        

"Položíme vám pár otázek," pokusil se Dolph odpoutat jeho pozornost ode mě, ale neuspěl.

        

"Cítím pach lži, seržante Storre," předl upír. "Copak asi přede mnou tajíte?"

        

Naskočila mi husí kůže. Jako by mne jeho hlas škádlil na místech, kterých se nemá co dotýkat ani milenec.          Nejsem dobrá lhářka, jestli Dolph nechce, abych prozradila, kdo jsem, měl mne na to předem upozornit. Co mám teď říct?

        

Dolph se k problému postavil jako chlap, vzal ho na sebe. Pro jednou, výjimečně, jsem to dokonce i ocenila. "Tohle je Anita Blakeová. Pomáhá nám při vyšetřování."

        

Posunul se přímo přede mne, takže mi nezbylo, než klopit zrak a hledět mu na krajky ve výstřihu. Předtím jsem měla pocit, že mne jeho oči propalují. Teď jsem se cítila jako na rožni. Opékal si mne pěkně do křupava.

        

"Tohle je tedy ona pověstná lovkyně upírů, tak nelítostná, že jí říkáme Popravčí? Tak mladá na takovou pověst. Tak rozkošná, aby byla tolik obávaná."

        

Zhluboka jsem se nadechla a zaprotestovala: "Upíři se mne nebojí. Nebojí se žádného člověka."

        

Nedal si pokoj a pokračoval: "Tak křehká, tak ženská, přesto se vás bojí, Anito Blakeová. Upíři, kteří spatřili vaši práci, o vás hovoří jen šeptem, ma petite."

        

Tím mě nasral. Bylo to schválně? Provokoval? Skoro jsem udělala osudovou chybu a podívala se mu do tváře, na poslední chvíli jsem změnila směr pohledu a odvrátila se od něho. "Neznáte mne dost dobře, abyste mi mohl dávat přezdívky. Nejsem váš mazlíček," odsekla jsem. Vyznělo to nerudně. Bezva.

        

"To tedy nejste. Jste jedna z mála, kdo si nás sami uloví, místo aby nás jen probodli ve spánku v našich rakvích." Intonace se změnila. Hedvábí bylo fuč, na řadu přišla bavlna, možná dokonce režná pytlovina. Běhal mi mráz po zádech. "Nepodíváte se mi do očí, Anito? Vtrhnete si do mého klubu, děsíte mé tanečníky, neměl bych za to získat aspoň malou kompenzaci? Užít si potěšení pohledu na vaši tvář, plně obrácenou k mojí?"

        

Dívala jsem se mu na ústa. Jemný úsměv nahradil krutý škleb, špičáky nechal bezostyšně odhalené. Čekala jsem, že se můj křížek rozzáří a ochrání mne před nátlakem, který na mne vyvíjel svým hlasem. Jenže chyba lávky. Křížek se jen krotce stříbrně leskl, žár se nekonal. Došlo mi, že tady nejsou ve hře upíří sily. Nebo ne tak docela. Jeho hlas prostě byl takhle úžasný. Hedvábí klouzající po kůži. Byl-li v dobrém rozmaru. Je-li takhle dobrý jeho hlas, pohlédnout mu do očí si nemohu dovolit za žádnou cenu. Zkusme změnit téma. Skoro každý chlap se rád rozpovídá, když může mluvit sám o sobě. "Jak jste přišel k té vypálené jizvě ve tvaru kříže, kterou máte na hrudi?" Ukázala jsem na ni prstem. Jizva byla bledá a nehluboká, kousek nad srdcem. Momentálně ji rámovaly krajky nedbale zašněrované bílé košile.

        

Nenaletěl. "Anito, podívejte se na mne."

        

Zavrtěla jsem hlavou. "Pravidlo číslo jedna zní: nikdy se nedívej upírovi do očí. Zkuste to znovu a lépe." Čekala jsem, že se do toho vloží Dolph a utne slovní ping pong, který jsem byla proti své vůli nucená hrát s tím podivným, bledým nemrtvým, ale Dolph byl netečný jako želva a dělal si poznámky. Začínala jsem mít pocit, že celé tohle je nějaký vědecký pokus… a já nejsem badatel v bílém plášti.

        

"Zkusím to tolikrát, kolikrát budete chtít." Hedvábí se vrátilo. Kolem nás se couraly rozdováděné párky. A já se cítila jako laboratorní krysa. Uviděla jsem, že se ke mně blíží jeho ruka.

        

Do háje. "Ne!"

        

"A co když to stejně udělám?"

        

Ucouvla jsem před ním tak prudce, že jsem skoro ztratila rovnováhu a musela se chytit červenofialovým saténem potažené zdi. Tak to by stačilo. Zaječela jsem na něho: "Nesahejte na mne! Nikdy se mne nedotýkejte!" Narovnala jsem se a s nelíčeně zhnuseným výrazem na tváři zasyčela: "Odcházím." Dolph tam pořád stál jako špatně vyřezaný svatý. Už jsem na nic nečekala a vyrazila k východu.

        

"Anito, počkej!" hulákal za mnou Dolph a já na něj zvysoka kašlala, kráčela jsem tak rychle, že stačilo jen kapku přidat a byl by to běh, při tom polohlasem klela. Jestli něco nesnáším, tak když mi někdo do očí říká, že jsem hloupá, i když ne zrovna těmito slovy. Co si vůbec myslí? Nejsem včerejší, abych dobrovolně civěla do kukadel vyššímu upírovi, aťsi jakkoli svůdnému – proč jsem to řekla? – a nechala se uhranout. Ani kvůli Dolphovým krásným očím. Do prdele. Vyhazovače jsem odhrnula jako oponu a už jsem byla na ulici. Dolph mě popadl za loket. "Anito."

        

Není divu, že mě dohnal, má nohy skoro tak dlouhé, jak jsem já vysoká. Jsem malá, zato vytočená doběla. "Pusť mě!" Vytrhla jsem se mu a vztekle si ho změřila. "Já nána si myslela, že tady mám být jako dozor, až budeš vyslýchat upíry. Namísto toho jsi ze mne udělal návnadu na nemrtvého. Jdi k čertu."

        

"Už jsem s ním párkrát mluvil. Nikdy jsem nezažil, aby se k někomu choval takovýmto způsobem," bránil se.

        

Proč mu vlastně tak úplně nevěřím? "Jsem do jisté míry imunní vůči upířím silám. Stejně, jako všichni oživovatelé zombie. Což upíry fascinuje. Touží si do mne dloubnout prstem, sáhnout si na mě. Nebo mě chtějí zabít." Uf a je to venku.

        

"Promiň, Anito. Nevěděl jsem, že ti to vadí."

        

Naštvaně jsem si založila ruce na břiše a mračila se na chodník. "Nemělo by mi to od nich vadit, Dolphe. Jsem přece slavná lovkyně upírů, drsná jako šmirglpapír. Dát najevo strach je špatně."

        

"Je mi líto, že ti to vadí, ale myslím si, že tobě řekne víc, než mě."

        

"Nevím proč," zavrčela jsem.

        

"Protože tě shledává zajímavou?" zavlnil obočím a mně se sevřel žaludek.

        

Jestli i Dolph začne takhle blábolit, končím. On mě snad nakonec bude pást. To je vrchol.

        

"Je ti jasné, že až ho budu vyslýchat, pokusí se na mě použít svou moc, své upíří síly?" vyjela jsem na něho.

        

"Hypnóza jeden-na-jednoho je nelegální."

        

Pan Právo a řád, pořád tak naivní. No jo, podle sebe soudím tebe. "Překročení povolené rychlosti také," odsekla jsem. Kolem nás se to pořád hemžilo lidmi, kteří byli celí nadržení jít se koukat na zrůdy. A možná si na ně i sáhnout. Já bych dala nevím co, abych se na ně koukat nemusela. A aby si na mne nemohly sáhnout. Jenže jsem se zase nechala ukecat a poslušně odcapala za Dolphem, zpátky do toho prokletého klubu.

        

Jean-Claude nás zavedl do čehosi, čemu říkal místnůstka poklidu. Když jsem se zeptala, co to má do pekla být, Jean-Claude vysvětlil, že: "Sem si účinkující mohou zajít oddechnout."

        

Na jazyku mne svrběla otázka, co asi dělají, že si pak musí oddechnout, ale vzhledem k tomu, že jsem seděla na měkce polstrovaném rudém gauči a nohy se mi bořily do starorůžového plyšového koberce s třásněmi, nebyla jsem si jistá, že se to chci dozvědět.

        

"Máme zde mnohem menší pokojíky, kde se odehrávají tance mnohem soukromějšího rázu," odtušil Jean-Claude.

        

Chvíli jsem na něho zírala, pak vztekle procedila mezi zuby: "Vy mi čtete myšlenky?"

        

"Měla byste zájem o soukromý taneček? Lap dance je má specialita," pokračoval s výrazem donchuána.

        

Ten zasranej upír je snad cvok. To vypadám tak potřebná, aby ho napadlo, že bych si ho někde na hotelu pustila k tělu? Nejsem padlá na hlavu. "Ne," zasyčela jsem.

        

Vystřihl úsměv hodný Mony Lízy. Zaměřila jsem se na něj, abych odolala nutkání pohlédnout mu do očí. "Už netančím, ale kvůli vám bych udělal výjimku."

        

Než jsem se zase stačila dožrat na ultimum, Dolph se suše optal: "Proč se na vás Vládce města zlobí?"

        

Konečně něco nahlodalo tu jeho blazeovanost. Tvář se mu ve zlomku vteřiny proměnila ve tvář sochy vytesané z alabastru. Krásné, ale neživé. Konečně mne přestal hypnotizovat. Bezva.

        

"Neřekl jsem, že se na mne Vládce města hněvá."

        

"Ne, to jsem řekl já," opáčil Dolph a zaujatě pročítal své zápisky.

        

Přišla má chvíle. Sladce jsem se usmála, ležérně se loktem opřela o naducané opěradlo a s očima zabodnutýma do jediného kříže, který může nosit na těle, otázku zopakovala: "Proč se na vás Vládce města zlobí?"

        

Záhadný úsměv zvlnil jeho bledé rty. "Ženy jsou tak náladové…"

        

Zpozorněla jsem, ale snažila se nedat to najevo. Obrátila jsem se a upřela zrak stejným směrem jako on, takže mi koukal na zátylek. Vládcem města je žena? A asi není hloupá, když se nakrkla na tohle nemrtvé individuum s přebujelým sebevědomím. Jenže proto tady nejsme. Neměla jsem ponětí, jak ho přimět, aby mi vyklopil všechno, co ví o vraždách těch dětí, aniž bych se ho rovnou zeptala, co ví o vraždách těch dětí. Jemnůstky umění vyslýchat podezřelé nejsou zrovna má parketa. Právo útrpné by bylo více v mém stylu. Znovu pronesl větu, která napovídala, že se mi hrabe v hlavě.

        

"Nemyslím, že se vám zachtělo pohovořit se mnou čistě jen o pomluvách pronášených šeptem a za zády, jež tvrdí, že na mne má paní dostala krapánek dopal. Či snad ano?" zazpíval výsměšně. Labutěnka jeho hlasu mi sklouzla po páteři. Hladila, vzrušovala, lákala, dráždila. Zírala jsem na područku gauče, mračila se a objímala se oběma rukama, abych čirou náhodou neprovedla něco z toho, k čemu mne vybízel jeho hlas.

        

"Jistěže ne," nedal se vyrušit z práce Dolph.

        

Copak on nic necítí? Jasně, že ne. Mudla, od hlavy po paty. Ale i to se může občas hodit.

        

"Mám zde několik dat. Rád bych věděl, co jste tou dobou dělal."

        

Zase jsem se otočila k Jean-Claudovi. Zrovna zvláštně krčil rameny. Nevím, proč mi to připomnělo Francii. Jean-Claude. Aha. Okouzlující pohyb znamenající všechno a nic.

        

"Zajisté. Policii budu nápomocen čímkoli." Podařilo se mu, aby to vyznělo vstřícně, nikoli však servilně.

        

Měl, jak se ostatně dalo čekat, podobně neprůstřelné alibi jako Adam, na téměř všechny noci, během nichž se udála série vražd dětí, kterou jsme vyšetřovali. Povětšinou se jednalo o jejich přítomnost zde, v klubu, kde prakticky každonočně pracovali. S jistou nadsázkou lze říci, že bok po boku. Šikovné, není-liž pravda. Nebo je to prostě jen pravda. Zahleděla jsem se na něho, využila chvíle, kdy zíral kamsi do dáli, pohled neutrální, tvář prázdnou.

        

Dolph se soustředěně mračil a psal jako pilný mraveneček. "Může vám to někdo dosvědčit?" optal se, když dopsal právě vyslechnutou pasáž.

        

"Optejte se mých tanečníků nebo členů ochranky," navrhl upír.

        

"Jste šéf, budou lhát ve váš prospěch." Jeho návrh tím suverénně shodil ze stolu.

        

"Pak se optejte štamgastů. Máme pravidelné hosty, jsem si jist, že zde někdo z nich v inkriminovanou dobu byl."

        

Rozhodla jsem se proti němu použít jeho vlastní slova. Neměl do mě rýt. "Tvrdil jste, že sám už netančíte. Jen uvádíte jednotlivá čísla, jinak jste ve své kanceláři a věnujete se papírování nutnému pro chod podniku. Hosté by si nevšimli, že jste odešel. Nemohou sledovat, kde právě jste."

        

"Zajisté, ale stejně jako jsem nabídl zatančit v soukromí jen pro vás, mám pár vybraných klientů, jimž pravidelně dopřávám potěšení a pobavení v poněkud intimnějším prostředí. Ovšem ve vší slušnosti." Mírně se mi uklonil.    

"To se vsadím, že máte."

Žádné komentáře