BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

IV.

Konečně jsme vypadli z jámy lvové. Upíří. Z pelechu neřesti. Bože, jsem vážně unavená. Není divu, svítá. Jsem už skoro dvacet hodin na nohou.

        

Šinuli jsme si to, jeho veličenstvo Dolph, a má maličkost já – když se narovnám, šošolkou hlavy mu nesahám ani po ramena – bok po boku pozvolna se probouzejícím městem. Ruce v kapsách, oči unavené. Kolem nás se potáceli ochmelkové mířící domů, a lidičkové zívající a mírně páchnoucí po zubní pastě, či její absenci, do pracovního procesu. Z krámků a kaváren začínala vonět káva, čichala jsem jako foxteriér, a bagety, preclíky a bůhvíco ještě.

        

"Tohle teda byla kolosální ztráta času," povzdechla jsem si a nakopla plechovku, která zametačům města St. Louis jaksi ušla. Nebo ji někdo odhodil hned, jak uklidili. Nikdy nepochopím, proč lidem dělá problém házet své odpadky do košů k tomu určených. Jsou všude, často prázdné, a kolem nich nastláno. Měla jsem skautské období, kdy jsem nejen omladinu napomínala, aby papírky a pytlíky, z nichž vybalí žvýkačky a mňamky, nepouštěli prostě z ruky, sobě i jiným pod nohy, ale házeli do koše. Od jistého prcka jsem dostala herdu do břicha a muž v letech mou snahu ohodnotil sérií návrhů, které dle mého nebyly fyzicky možné, o slušnosti nemluvě. Skauting jsem dala k ledu a kopu do plechovek. Dozrála jsem či zlhostejněla? Neodpovídejte.

        

"Jako většina policejní práce," odtušil poklidně Dolph.

        

Jak to ten člověk jenom dělá, že i po noční šichtě pořád vypadá jako ze škatulky. "Fakt?"

        

"Fakt."

        

"Takže zatímco já si hrála na volavku, a na střídačku na hodnýho a zlýho poldu, s kapitánem bledá-zubatá-tvář, tys plýtval naším časem?"

        

"Ne. Jean-Claude a Adam byli v klubu, na to mají svědky, ale jeden z upírů údajně měl poněkud záhadné problémy s vozem, skoro každou noc vraždy."

        

Zastavila jsem se. A on to, pěkně prosím, konstatuje s ledovým klidem, nevzrušeným hlasem, až po několika minutách pěší chůze, když už jsme byli skoro u auta. Rázem jsem byla svěží jako ranní rosa. Spíš jako ranní kafe. Bože, já chci kafe. "Opravdu? Vážně jsme se dozvěděli něco užitečného?"

        

Zůstal stát a ohlédl se po mně. Zakřenil se skoro stejně, jako to mívá ve zvyku Zerbrowski, když uviděl můj nabuzený ksichtík. "Ano."

        

"No a co, nenapínej mě," popoháněla jsem ho a při tom otevírala dveře vozu u sedadla spolujezdce. "Je tenhle chlápek náš zabiják?"

        

"Takhle se to u nás nedělá."

        

"Tak jak to u nás dělá?" zeptala jsem se netrpělivě.

        

"Možná má někde starý křáp, který se mu každou chvíli porouchá. Prověříme místní garáže a autoopravny."

        

"A jestli není majitelem rachotiny, která patří do propadliště dějin automobilismu?" Zvedla jsem obočí.

        

Šelmovsky na mě mrknul. No co, i on už je mírně unaven, ač na to nevypadá. "Pak ho možná máme."

        

Uvědomila jsem si, že mne pomyšlení na možné dopadení vraha příjemně vzrušilo. Nevzrušila mne myšlenka, že už neobjevíme žádné mrtvé děti. Vzrušilo mne, že jsme objevili stopu.

Žádné komentáře