BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

V.

Příštího dne už policejní práce tak vzrušující nebyla. Aspoň ne v dobrém slova smyslu. Vrátili jsme se k policejní řeholi. Smutné, hrozné a nechutné.

        

Stáli jsme na malém, pustém a špinavém dvorku. Hemžilo se to tady uniformami a v noci asi i krysami. Ve špinavých koutech se válelo haraburdí všeho druhu. Zrezlá vysloužilá kamna, ztrouchnivělé kusy dřeva, popelnice. U jedné stěny stála velká světlezelená bedna. Do dvorku vedly požární žebříky domů, jejichž oprýskané zdi ho tvořily. Uniformy někoho vyslýchaly, patrně domovníka a někoho z nájemníků.

        

Já a Dolph jsme stáli uprostřed dvora a hleděli na důvod, proč je tady víc lidí, než za posledních kdovíkolik let. Na zemi ležela drobná blonďatá postava, na ní a kolem ní krev. Krev byla jasně červená. Ne jako ve filmech. Tohle byla poctivá rumělka. Připomněla mi neony na Provinilých slastech.

        

"Jmenoval se Brian Dickerson," oznámil mi Dolph.

        

"Jak jste ho tak rychle identifikovali?" zeptala jsem se a prohrábla si vlasy. Snažila jsem se dýchat jen mělce. Znát jméno to všechno zhorší. Věc ležící v tmavé uličce už nepotřebuje jméno. Mrtvý. To stačí. Nezbylo z něj nic, co by bylo něčím víc.

        

Bezmyšlenkovitě jsem se vydala ke žluté pásce NEVSTUPOVAT, která, s pomocí uniforem v modrých košilích, bránila vstupu na dvorek. Pásku svými těly napínali čumilové. Otec s malým klukem všechno sledovali se stejným zájmem a výrazem, jako by byli v kině. Ušetří za lístky. Až se dokoukají, půjdou na hambáč. Nějací otravní zuřiví reportéři cvakali obrázky ostošest, blesk jednoho z nich mě oslnil. Zavřela jsem oči.

        

"Anito," slyšela jsem za sebou Dolphův hlas, "jsi v pořádku?"

        

Ne, nejsem, pomyslela jsem si. Tohle už dál dělat nemůžu. Není to moje práce. Nejsem polda. Končím.

        

"Briane, ó, můj Bože, Briane!" Ženský hlas, parádně vystresovaný. Otevřela jsem oči. Žena středního věku, světlehnědé vlasy stěží po ramena, tvář popelavou strachy, ruku s pečlivou manikúrou přitisknutou k tváři. Na sobě měla zelený baloňák, hnědou praktickou sukni a rozumné hnědé střevíce. Vmezeřila se mezi dva poldy. Otáčeli se po ní a neutrálním hlasem říkali to své klasické, ustupte si, paninko.

        

Oblil mě studený pot. Musela jsem být bílá jako stěna. Je to jeho máma? Nesmí ho uvidět takhle!, letělo mi hlavou. Za žádnou cenu. Vrhla jsem se proti ní. Vší silou jsem se jí ramenem opřela do hrudi. "Nechcete ho takhle vidět!" Zoufalství jí dalo sílu. V té chvíli jsem pochopila, jak může křehká stařenka uzvednout auto, aby zachránila vnouče.

        

"Pusťte mě," zaječela. "Musím za svým synem! Briane… Brájené!"

        

"Nechcete si ho pamatovat takhle," snažila jsem se ji ušetřit aspoň jedné noční můry, za to se po mně ohnala pěstí. Nešikovně. Uhnula jsem. Odstrčila ji.

        

"Nechte mě tam jít, musím za Brianem," vzlykala. Trošku zakolísala, ztratila rovnováhu. Chytila jsem ji oběma rukama za paže. Zvedla tvář k nebesům. Zoufalství se přetavilo v neartikulovaný řev. Křičela o pomoc pro svého syna. Možná ji tam nahoře někdo slyšel, nicméně její prosbu nevyslyšel.

        

"Nedovolte, aby tohle byla jeho poslední podoba, co si zapamatujete," říkala jsem, ale nejsem si jistá, že mne vnímala. "Tohle nesmí být váš poslední pohled na syna."

        

Skončily jsme v kleče, na špinavé zemi. Držela jsem mámu Briana Dickersona v náruči a byla ráda. Byla jsem ráda, že jsem jeho matce zabránila uvidět, co příšery udělaly jejímu chlapci. Křečovitě mne svírala a vzlykala. Já tu hrůzu vidět musím. Ona ne.

        

Tehdy mi to došlo. Dolph má pravdu. Je to moje práce. Bránit kluky jako byl Brian před nestvůrami, aby jejich maminky nemusely klečet v zaplivaných uličkách a vyplakávat si oči a duši v náručích oživovatelek zombie.

        

Nemohu to vzdát, ani za cenu rozrůstající se videotéky privátních nočních můr. Ne, pokud si Dolph myslí, že mohu pomoci chytit toho bastarda, co tohle spáchal. Jestli to vzdám a uteču, každá oběť, počítaje odteď, bude tak nějak i má vina. Musíme ho chytit.

        

A rozdíl mezi mnou a policií spočívá v tom, že já si mohu být jista jednou důležitou věcí. Pokud ho dopadneme, popravím ho…

Žádné komentáře