BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

VI.

… a zatraceně si to užiju.

        

Seděla jsem na nepohodlné dřevěné židli s rovným opěradlem, nohu přes nohu, a přihlížela výslechu na ústředí MOSTu. Místnost určená k výslechům, v žargonu zpovědnice, je strohá a chladná. Bleděmodré zdi, latexová malba mírně oprýskaná, zhruba do výše pasu obložené dřevem. Na stropě, obloženém stejnými laťkami jako zdi, chladně bílé zářivky, jejichž jasné světlo nám všem dodávalo trochu mrtvolný vzhled. Dolph si tady vzal do parády náš nemrtvý úlovek z Provinilých slastí. Béžový baloňák si nechal na sobě, oběma rukama se opíral o jednoduchý dřevěný stůl, za kterým se krčil podezřelý. Dolph se nad ním tyčil, nahýbal se přes stůl, probodával blond upíra očima.

        

Další blonďák. Že by se někde konal výprodej peroxidu? Ne. Tenhle měl jasně modré oči, árijské rysy. Přírodní blondýn. Královsky modré triko se mu hodilo k očím. Ruce měl složené na klíně.

        

"Vaše auto ve dnech, na které jsme se ptali, v servisu nebylo," hřímal Dolph.

        

"Možná jsem popletl adresu autodílny," blekotal upír. "Nenechával jsem si auto spravovat jen v jedné. Ta kára se mi rozsype každou chvíli. Vždycky ji dám do opravy, jak nejblíž to jde, abych nemusel moc utrácet za odtah." Obrátil se ke mně.

        

Dolph neúnavně pokračoval: "Zmeškal jste směnu celkem osmkrát, včetně včerejší noci. Z toho byl váš vůz v servisu jen jednou.

        

"Co je zač?" vyhrkl upír.

        

"Měl byste si dělat starosti se mnou, ne s ní," opáčil Dolph.

        

Upír jeho napomenutí ignoroval. "Co je zač?"

        

Dolph mne požádal, abych se pokusila z upíra něco vycítit. Zatím jsem nevycítila nic, než že je v místnosti upír. No a to už jsem věděla. Ale jak to tak vypadá, aspoň jsem upírka vyděsila. Paráda.

        

"Slečno Blakeová, byla byste tak laskavá a přišla blíž ke stolu? Aby si vás náš host mohl lépe prohlédnout?" medově požádal Dolph.

        

Náš host vyskočil ze židle. Dolph pokývnul a oba strážní v uniformách ho popadli za ramena a paže. Ne, že by to k něčemu bylo. Kdyby chtěl, odtlačí lokomotivu. Přesto nakonec zůstal sedět. "Řekl jste Blakeová? Ta Blakeová?"

        

To už jsem pohodlně seděla na Dolphem zatím opomíjené židli, na stole lokty, na tváři přeslazený úsměv. "Jo, to jsem já."

        

Upírovy oči zaplály blankytným ohněm. Vycenil zuby, ohrnul rty jako zdivočelý pes. Tesáky se mu špičatily, jedna radost. "Ona vraždí upíry. Ona je Popravčí!" Výraz jeho tváře byl ale docela lidský. On se úplně obyčejně, po lidsku, bál.

        

Což znamená, že nemůže být mrtvý dlouho. Popřemýšlela jsem o tom. Zamyslela se nad ním a najednou jsem prostě věděla, že je mrtvý pouhých bratru dvacet let. Ucho.

        

"Kliď se z mojí hlavy!" zavrčel a vyskočil ze židle. Zase. Jenže tentokrát to myslel vážně. Mávnul rukama a najednou se zdálo, že si přitažlivost zemská tak nějak vzala náhradní volno. Ve vzduchu se ocitl stůl, úřední lejstra na něm položené, Dolphův blok nevyjímaje. No a naši zdatní strážci zákona v uniformě se vznesli ke stropu, jako dva modrásci. Jejichž přistání na linoleu však bylo podstatně tvrdší, než jak se to děje modráskům skutečným, když přistávají na kopretině. Není divu, že se naštvali a vrhli se na upíra, sotva se dostali na nohy. Blbej nápad. Moc blbej nápad. Jeden, ten udělanější, zrzek, mu zezadu nasadil kravatu. Druhý skončil podstatně hůř. Upír ho chytil pod krkem a šlehl do jeho zelených člověčích očí blankytnými plameny svého upířího zraku.

        

Celou dobu jsem ječela: "Nechte ho být!" ale bylo to marné. Kašlali na mě, jako na placatý šutr.

        

Rozběhla jsem se k nim, ale už bylo pozdě. Jako zdáli jsem slyšel Dolpha křičet: "Anito, vrať se!"

        

Koneckonců, proč ne. Chyba už se stala a nešla odestát. Upír pustil zelenoočka a nedbale si z krku sundal paže člověčího rádoby lamželeza. Setřásl ho ze sebe jako suchý lísteček. Mezitím zelenooký obrátil zbraň proti Dolphovi. Ten držel svou zbraň namířenou do stropu, levou ruku, dlaní vpřed, vztahoval proti policistovi, který nečekaně změnil strany. "Nenuť mne tě zastřelit, Barnesi!"

        

"Zhypnotizoval ho," zařvala jsem. "Nedívejte se mu do očí!" Sáhla jsem si za výstřih a vytáhla na světlo Boží stříbrný křížek. Ostatně, na poslední chvíli, už začínal žhnout, i přes triko. Zatím to byl studený žár, ale všeho do času. Je libo popáleniny druhého stupně, či hůře? Děkuji, nechci.

        

Křížek zářil jako polapená hvězda. Popadla jsem ho za svislou nožku a namířila přímo na upíra. Legrace skončila. Syčel a mával ve vzduchu rukama, prsty zohnuté jako drápy. Uhýbal před svatým světlem. Zhypnotizovaný muž si oběma rukama mačkal hlavu a kvílel bolestí. Parťák ho držel zezadu za ramena, Dolph ho popadl zepředu. Těžko říct, co chtěl udělat. Jít upírovi na pomoc? Nemusel. Oslepující jas dodal nemrtvému zoufalou odvahu a on se na mě vrhl. V jednom zlomku vteřiny jsem byla oslepená i já, a navíc dvojnásob. Křížkem a modrými plameny, co šlehaly z upířích očních důlků. Stačila jsem ještě sklopit zrak a koutkem oka zahlédnout tesáky připravené k akci, hned pak hrábnul po řetízku. Stříbrné očko prasklo jako vyschlá špageta a křížek vyletěl do vzduchu. Ječela jsem: "Dolphe," zatímco křížek metal kozelce, ale za okamžik přece jen přistoupil na pravidla zákonů přírody a dovolil přitažlivosti zemské, přitáhnout si ho k podlaze.

        

Upír na nic nečekal a šel po mně zubama. Nedělala jsem si iluze. Tohle dobře neskončí, ačkoli… slabá žena by vždycky měla mít nějaké to eso v rukávu. Rukou jsem naznačila pohyb podobný levému háku, nemrtvý naletěl a chňapnul po ní. Z rukávu mi poslušně vyklouznul náramek ověšený drobnými křížky. Upír zavřískal. Modrý oheň v očích mu uhasila jeho vlastní krev. Teď už jsme tady neměli osamocenou hvězdičku, ale celé maličké souhvězdí.

        

Vmáčkla jsem mu křížky do masa pod okem, ale jen na moment. To o těch popáleninách jsem už říkala? Stačilo to. Kůže kolem oka vzplanula a já na ní na moment spatřila dva drobné, úhledně vypálené kříže. Jo, není nad svatou bižuterii. Ale musí být stříbrná a podšprajcovaná vírou v Boha.

        

Upír se přikrčil v rohu místnosti. Humor mu asi došel spolu s modrým ohněm. Dolph a zbylý strážný na něj mířili. Strážný obouruč, Dolph levou rukou. Já tam stála jako na hodech, s palci zaháknutými za opaskem. To málo nábytku, co v té spartánsky vybavené místnosti bylo, se válelo po zemi. Stůl nestál za moc už před rvačkou, teď navíc přišel o nohu.

        

"Kde máš zbraň, Anito?" obořil se na mě přes rameno Dolph.

        

"Zabavili mi ji u vchodu a zamkli do pěkného, bezpečného trezoru," sdělila jsem mu mile. "Dostala jsem potvrzení," pochlubila jsem se ještě.

        

"Do prdele," ulevil si, ale nespouštěl oči a ústí hlavně pistole z upíra. Na vkusné šedočerné kravatě s proužky se mu houpal stříbrný křížek. Nezářil. "Pohni se a zastřelím tě," výhrůžně varoval upíra.

        

"Bože, moje oko!" sténala příšera zhroucená na zemi. Bolest z popálenin byla tak strašná, že zapomněl na všechno ostatní. Přesto nakonec zvedl hlavu a otočil se. Zíral na Dolpha přes hlaveň jeho zbraně. Zvedl si ruce před obličej. "Nemůžete mě jenom tak zastřelit," zadoufal nahlas, " přeci jste poldové!"

        

"Já ne." Stála jsem vedle Dolpha, mračila se dolů na zem na tu blond zrůdu, ruce v kapsách.

        

"Neudělal jsem nic, za co byste mě mohli zatknout a popravit. Nemáte zatykač. Nemáte soudní příkaz." Pravé modré oko na mě vyděšeně mžouralo, víčka levého měl slepená a něco průsvitného z něj vytékalo. Sklivec?

        

"Mám soudní příkaz k popravě každého upíra, jejich služebníků, nebo jakýchkoli lidí spolčených s řečenými upíry," vyvedla jsem ho z omylu. "Což v praxi znamená, že tě můžu popravit, hned teď a tady, a bude to legální." Cítila jsem, jak se mi hnusem křiví rty.

        

"Přece mě jenom tak nezabijete!" škemral. Mělo by mi ho být asi líto. Nebylo.

        

"Myslíš? Málo mne znáš." Přiklekla jsem si k němu a pozvedla levou ruku, náramek se zaleskl ve světle zářivek. Ukázala jsem na něho pravou rukou. Tvářila jsem se krutě. No jo, já vím, nikdy bych ho doopravdy nemučila, nepálila bych ho křížky naschvál, asi, jenže to on nevěděl. Vzal mne za slovo.

        

Obrátil se na Dolpha a strážného. "Vy jste přece policisté, chlapi, nemůžete to dovolit," zase škemral. Snad apeloval na mužskou sounáležitost.

        

Zrzek na něho hleděl přes hlaveň obouruč držené zbraně. "Málem's donutil mého parťáka mne zastřelit. Kašlu na to, co s tebou udělá." Skoro si odplivl.

        

Dolph se nad námi všemi tyčil jako jeden z titánů, neřekl ani slovo.

        

Cítila jsem, jak se mi po tváři šíří úsměv. Dokonce i mně připadal velmi, velmi zlověstný. Rudě nalakovaným nehtem jsem si ostentativně přejela po temně rudých českých granátech náramku. Dostala jsem ho od své babičky Blakeové. Barevně to vskutku náramně ladilo. Křížečky se rozhoupaly. Upírovi lezlo oko z důlku. "Pěkně nám pověz, co všechno víš o těch vrazích, nebo se s tebou seznámí tady pan Krucifix, a to náramně zblízka a převelice důvěrně," šeptala jsem skoro lascivním tónem. Vzpomněla jsem si, že mám na rtech neslíbatelnou růž ladící s lakem na nehty. Bezva.

        

"Zabijí mě, jestli budu žvanit."

        

Projelo mnou zachvění, od temene hlavy až do špiček prstů u nohou. Po zádech mi bruslil mráz. Hladina adrenalinu stoupala. On skutečně něco ví! Podařilo se mi udržet zlověstný výraz na tváři a dokonce i tu parodii na úsměv na rtech, a pokračovat jako dosud. "Jenže oni tady nejsou," předla jsem. "Já ano." Hleděl na mne posledním dobrým okem, rty odchýlené, tvář dočista bezkrevnou. Vypálené kříže se začaly pokrývat puchýřky.

        

"Řeknu vám, kde jsou ostatní těla a vy mě nezabijete," pokusil se smlouvat.

        

Můj úsměv zašel nabytě. Cítila jsem, jak vládu nade mnou přebírá mrazivý klid. Nořila jsem se do bílého šumu, na to místo, kde nic není, a já nic necítím. Tam se ocitám, když zabíjím. Můj hlas zazněl jako z velké dálky. Ostře, jasně, bezcitně. Ortel smrti. "Máte na kontě životy lidí. Jste upír. Zemřete."

        

Zhypnotizovaný zelenooký strážný teď měl ruce za zády, na nich želízka. Ležel na zemi, obličejem dolů. Zrzek a Dolph mě kryli.

        

Mezi lovcem upírů a policistou existuje nejeden rozdíl, ale jeden z nich je nejmarkantnější. A také nejdůležitější. Jakmile se upíří zločiny dostanou ke mně, následuje jediný možný trest. Smrt. Nic víc, nic míň. Neexistuje odvolání ani mírnější rozsudek. Říkají mi Popravčí. Jsem kat.

        

Na Nikách mám krev Briana Dickersona. Do trika se mi vpily slzy jeho matky. Kdybych mohla Seanovi – jméno upíra – nabídnout šanci žít, měla bych?

        

Ať tak, či tak, vzdal se. Noví strážní přinesli nový stůl. Stejně obyčejný, jako byl ten starý, ale ještě měl všechny nohy. Upíra za něj posadili, blok v rukou Dolpha nahradil diktafon položený na desce stolu. Dolph držel Seana zezadu za ramena, nakláněl se nad ním a úředním hlasem se ptal: "Kolik těl na tom místě je?"

        

"Dvanáct."

        

Udělalo se mi špatně. Byla jsem vděčná, že se opírám zády a chodidlem o zeď. Dalších dvanáct mrtvých dětí. Kurva fix.

        

"Proč jste začali nechávat těla obětí tam, kde je najdeme? Proč jste nepohřbili všechny?" hlas pořád jako z kalené ocele.

        

"Ale my je pohřbili všechny," zamračil se Sean a cuknul sebou, jak mu stah mimických svalů obličeje podráždil popálenou líc.

        

Tak tady nám něco nehraje. Konečně ztratil klid i Dolph a zařval z plných plic: "Našli jsme osm mrtvých dětí, byly jen tak pohozené, po celém městě!"

        

Sean vytřeštil oko. "Dětí? My děti nelovíme. Jaký úchylný bastard by chytal děti? Ó, Bože, my nejsme žádní andělé, děláme zlé věci, ale děti… to ne. Přísahám!" Zdálo se, že je upřímně zhnusen. Prima zjistit, že i kreatury jako je on, mají nějaké krajní meze.

Žádné komentáře