BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

XIV.

Ať už po mně chtěl Edward cokoli, já mu to dát nechtěla. Bude to něco špatné, nebezpečné nebo obojí. Raději jsem se soustředila na práci. Stála jsem nad čerstvým hrobem, na čele a na srdci krev a speciální oživovací mast. Rozmarýnu pro vzpomínku, skořici a hřebíček pro moudrost a tymián, aby vše svázal dohromady. Míchám si ji sama, jak mě to naučil Manny. Nosím ji v zavařovačce po babičce Blakeové. Dávávala do ní zelené fazole. Když ji někdo z mých kolegů vidí, bývá jí zklamán. Mírně řečeno. Já si na tajemné symboly na předmětech denní potřeby nepotrpím. Že by mi chyběla romantická kost? Hm, ne.

               

V levé ruce jsem držela mačetu, ze které odkapávala krev obětních zvířat, kuřat. Já vím, na podříznutí kuřete je mačeta poněkud předimenzovaná, ale jednou už jsem musela obětovat krávu, tak co? Buď připraven. To říkají skauti, že jo?

               

Má moc se ponořila do hlíny hrobu a šla pořád hlouběji. Oživování mám v malíčku. Tohle je má skutečná práce, na plný úvazek. Můj chléb s máslem. Spíš zrnková káva nejlepších značek. Vypomáhání policii je jen melouch. Hlína se začala vlnit jako hladina jezera Loch Ness těsně předtím, než z vody vykoukne hlavinka Nessie. Což je zase chléb s máslem obyvatel skotského městečka Inverness. O tom, zda vykoukne jejich příšerka, lze vést nekonečné debaty, že vyleze moje zombie, je bez debat.

               

Povadlé květiny a věnce sklouzly stranou, jak se ven drala nejprve jedna ruka, pak druhá a pak celý ex-člověk v hnědém obleku s kravatou. Párkrát už mě napadlo, proč jsou lidé pohřbíváni v tom nejnepohodlnějším, co kdy měli na sobě. Nemít v závěti klauzuli požadavku bezodkladné kremace, chci být pohřbená ve flanelové mikině, teplácích a tlustých ponožkách. Niky ještě zvažuju.

               

Upíři mě matou. Zombie rozumím. Jsou to mrtvoly a nepokouší se vydávat za nic jiného. Konečky prstů jsem své zombie potřela rty krví obětiny. Zombie nemohou dokonce ani mluvit, dokud jejich ústa nepotřísníte krví. Teprve až okusí krev, přestanou být němé. Když o tom tak uvažuji, hádám, že upíři prostě použijí vlastní krev, aby se rozpovídali. Má moc způsobila, že se oční bulvy staly zase očima, jak se patří, tvář se vyplnila, získala barvu.

               

Obrátila jsem se na čekajícího právníka. "Nyní bude schopen odpovědět na jednoduché otázky."

               

Muž v baloňáku, s tmavomodrou kravatou, blond vlasy a s pěstěným vousem téže barvy, měl oči na vrch hlavy a potil se studeným potem, když se mne velmi nejistým hlasem ptal: "Bude nám schopen říci, kde jsou ty defraudované peníze?"

               

Pokrčila jsem rameny. "Jestli to ví, tak ano. Na rozdíl od lidí, zombie nelžou."

               

Právníci mne donutili klidit se z doslechu. Některá tajemství, o kterých zde bude řeč, jsou zřejmě příliš důležitá, než abych je slyšela. Ne, že by mi to vadilo. Byl krásný večer. Opírala jsem se o kmen stromu a zhluboka vdechovala vzduch vonící hřbitovem. Mám to ráda. Vůně tlení a květin všeho druhu má něco do sebe. Teplo dokonce vylákalo i pár cikád a ty teď fidlaly na housličky svůj možná úplně poslední koncert. Když na mě od hrobu zamávali, abych zombie zase uložila k odpočinku, skoro se mi nechtělo odcházet.

        

Hodila jsem jí na hruď hrst soli. Znělo to jako déšť se sněhem padající na střechu. "Solí tě poutám ke tvému hrobu." V ruce jsem držela dosud zkrvavenou mačetu. Otřela jsem jí srážející se krev o rty. "Krví a ocelí tě poutám ke tvému hrobu. Odpočívej v pokoji a již se nevracej." Zombie padla na dosud čerstvou hlínu hrobu a ta se přes tělo přelila jako tekutý písek, a přesně jako on ji pohltila zpátky do hrobu. Pozůstalí a právníci zpovzdálí přihlíželi.

        

Nebožtík jim řekl, kde jsou defraudované peníze. Dohoda s jeho vdovou zněla, že pokud to prozradí, soud jí nezabaví všechno, co má. Ona a její tři děti si budou moct nechat dům a něco majetku.

        

Vrátila jsem se ke svému vozu a uklízela si oživovatelské nádobíčko. Kdybych nebyla schopná zombie oživit, jeho vdově by zabavili veškerý majetek. Přišla by doslova o všechno. Jsou noci, kdy svou práci miluju.

        

"Zkusme to znovu."

        

Nadskočila jsem leknutím a praštila se do hlavy o strop. Vedle auta stál Edward. Nic se na něm nezměnilo, vypadal úplně stejně jako prve v kanceláři. Cikády ztichly. Chytří malí tvorečkové. "A kurva," uniklo mi. Musela jsem být bělejší, než upír. Myslím, že jsem zapomněla dýchat.

        

Opřel se loktem o střechu vozu. "Chci si jen promluvit."

        

"Domluv si schůzku."

        

"Zkusil jsem to. Tys přede mnou utekla."

        

"Tys na mě vytáhl zbraň."

        

"To jsem neměl."

        

Říkejte mi slečno Podezíravá. "Má to snad být omluva?"

        

Obrátil se a melancholicky bloumal pohledem po náhrobcích postříbřených svitem hvězd a měsíce. "Připouštím, že jsem tuhle situaci neuřídil zrovna nejlépe. Je-li to omluva, budiž."

        

Byla jsem připravená uhánět pryč jako o život, nebo tasit zbraň a bojovat o život. A on se mi, pěkně prosím, omlouvá.

        

Co uděláte, když se vám špatňák omluví a chce si jen promluvit? Promluvíte si, myslím.

Žádné komentáře