BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

XX.

Takže to dopadlo přesně tak, jak to zákonitě dopadnout muselo. Skončili jsme se zápěstími v těch poutech.

        

Manny mi nadával: "Copak ses ode mne vůbec nic nenaučila?"

        

"Nemohla jsem se dívat, jak ti podřízne krk," bránila jsem se.

        

"Bylo by to rychlé a čisté ve srovnání s tím, co nám udělají teď."

        

Co jsem mu na to měla říci? Bohužel měl naprostou pravdu. Vrhli se nejprve na něho. Udělaný blonďák pěstmi, náš starý známý brunet si vzal baseballovou pálku. Než byste řekli upír, měl Manny obličej na kaši a krev z něho stříkala široko daleko. Jestli se z tohohle dostanu, jsou mrtví. Všichni jsou mrtví, všichni do jednoho. Tato myšlenka byla jedinou útěchou, kterou jsem měla.

        

Mě zatím nechávali na pokoji, ale rozšklebený vousáč cosi kutil kolem ohniště, na kterém už hezkou chvíli plápolal pěkný ohníček. Že by opékal buřty ke svačině, se mi kdoví proč nechtělo věřit, ale naděje umírá poslední.

        

Ta moje se ale odebrala do věčných lovišť hned vzápětí. Chlápek s rozježenými vousy vstal a obrátil se, při tom nadšeně vydechl: "Tohle prostě miluju."

        

Nechtěla jsem se dozvědět, co má tak rád, ale když se obrátil rozpálenou tváří ke mně, zmocnil se mne neblahý pocit, že vím, co měl na mysli. V ruce držel rozžhavené cejchovadlo ve tvaru kříže, zhruba pět centimetrů na výšku. A blížil se s ním ke mně.

        

"Podržte ji, ať je pěkně v klidu. Chci, aby otisk byl perfektní." Dva blonďáci se na mne vrhli. Z levé ruky mi sundali pouto. Samozřejmě jsem nestála a nedržela jako ovce. Mládencům to trochu vadilo.

        

"Zkus si ji podržet sám," remcal ten, který mne držel za pravou ruku. "Je divoká."

        

"Divoká?" vyprskla jsem. "Nic lepšího nevymyslíte, jenom divoká? Ubozí zlí patolízalové."

        

"Chceš to po zlém? Můžeme to udělat po zlém."

        

Výměna názorů odpoutala mou pozornost od ježatce. Přitiskl mi cejch na zápěstí, těsně nad shluk žil, delší nožkou směrem ke dlani. "Kurváááá!" zařičela jsem. Spalované maso syčelo a páchlo, a bolelo. Skoro okamžitě jsem dostala zimnici. Naskočila mi husí kůže a zuby se mi rozcvakaly, ale dokázala jsem říci: "Seš mrtvej."

        

Vousáč se mi jen smál: "Ty první."

 

        

Poslední, co jsem zahlédla, byla jeho pěst v hnědé kožené rukavici. Všechno kolem zčernalo. Pak se o mě otřela moc. Přiliv moci na mne volal jako šepot v temnotě. Vytřeštila jsem oči a setkala se se smaragdovým pohledem krásné zrzky s drdolem. Kolem krku měla masivní obojek. "Áááá, do prdele," ulevila jsem si procítěně.

        

Usmála se na mě. Proč si nemyslím, že je to dobře. "Ó, dobře, jsi vzhůru," pochválila si a odtáhla se ode mne, takže jsem mohla ocenit její úbor. Šaty měly šněrování vpředu, vytvářelo vskutku nevšední výstřih, který vedl až k pasu. Byly černé, sametové, rukávy sahaly jen do podpaží, takže bílá ramena zůstala obnažená. Sukně po stranách měla masivní rozparky.

        

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Bylo jich šest. Dvě ženy, čtyři muži. Poznala jsem jen Adama, blonďáka s červenou bugatkou. Ne, to je písnička. Bundou. Adama s červenou bundou. Silou vůle jsem se přinutila usmát. "Adame, proč nejsem překvapená, že tě tady vidím."

        

Úsměv mi oplatil. "Na tenhle lov jsem se těšil."

        

"Na jaký lov?" hlesla jsem. Věděla jsem, že můj úsměv se vytratil. Nevadí. Stejně mi nešel od srdce, tak co.

        

Tizianová dáma s kočičíma očima mne pohladila po tváři. "My dáváme všem svým obětem sportovní šanci," předla.

        

Sportovní šanci? Co to má do pytle být?

        

Jako by mi četla myšlenky. "My ti teď pěkně sundáme pouta. Tak tě budeme moct honit," vysvětlila mi laskavě.

        

Další blonďák, tentokrát v až po paty dlouhém fialkovém saku se staromódními klopami poněkud vyděšeně vyhrkl: "Já bych to nedělal. Tahle je tvrdší, než ti ostatní."

        

"Inu, vzala bych na hon toho muže, ale příliš brzy jste mi ho polámali. Bez pomoci nedokáže ani chodit, neřkuli utíkat. Jsem na vás převelice rozhněvaná za to, že jste ho tolik zranili."

        

Pohlédla jsem ke druhé zdi. Na ní za zápěstí visel Manny, bezvládně, hlavu svěšenou, nohama se nedotýkal země. Tekla mu krev, na zemi pod ním už byla červená loužička. Musela jsem být hezkou chvíli mimo. Nezaregistrovala jsem, že ho tam věší. Ježíši, Manny. Prosím, buď v pořádku.

        

"Měl ho na starosti Steve. Já mu nic neudělal," bránil se blonďák.

        

"Bez odmluv!"

Žádné komentáře