BLOG BLOG BLOG BLOG

- SMRT, DĚJSTVÍ PRVÉ -

XXII.

Když mne propustili z nemocnice, bylo už jasné, že to Manny zvládne. Přišla tam za mnou Rosita, Mannyho manželka, a prosila mě, abych už jejího muže neuváděla do nebezpečí. Tvrdila, že padesát dva let je už příliš velké stáří na lovení upírů. Co bude s ní a s dětmi? Tak nějak všechnu vinu hodila na mne, jako matka, jejíž oblíbené dítě se chytlo špatné party. Přiměla mě přísahat, při Bohu Všemohoucím, že už nikdy nebudu žádat Mannyho, aby šel se mnou na lov upírů. Kdyby neplakala, mohla jsem vzdorovat a odmítnout. Plakat při hádce je nefér. Jakmile někdo začne plakat, už nemůžete dál mluvit. Najednou prostě chcete jen, aby přestal plakat, přestal se trápit, abyste se už necítili jako ten největší hajzl na světě. Cokoliv, co by zastavilo slzy.

        

Já si poležela v sádře, ale nakonec vyvázla. Budu moct paži používat, díky fyzioterapii. V jejím ohbí se mi uhnízdila hustá pavučina jizev, které postupně bělají, jak ubíhá čas. Po zbytek života budu muset zvedat činky, jinak jizvy zatuhnou a já přijdu o schopnost hýbat rukou, zhruba tohle tvrdil můj fyzioterapeut. Také říkal, že jsem zázrak. Nebo že je to zázrak? Už nevím.

        

Vyšla jsem z nemocnice, kde jsem byla navštívit Mannyho, a svého fyzioterapeuta. Rozhlédla jsem se a měla pocit, že je čistý vzduch. Od jisté doby se vždycky rozhlížím.

        

"Kde je tvá zbraň?" zaznělo za mnou, když už jsem se blížila ke svému autu.

        

"Ježíši, Edwarde!" Skoro jsem si cvrkla do kalhotek. Umí se připlížit skoro stejně nepozorovaně jako upíři.

        

Obrátila jsem se k němu čelem. Mám oči zhruba v úrovni jeho krční jamky. Mírně skláněl hlavu, brýle na půl žerdi, takže jsme si viděli do očí. Chvíli jsme tam jenom tak stáli, uprostřed rušného města, kolem nás jezdila auta, míjeli nás lidé. Čas se na moment zastavil.

        

Pak jsem si olízla rty a krapet ochraptěle řekla: "V mé kapse, mám prst na spoušti." Potřásla jsem hlavou. "Měl jsi zatraceně namále, skoro jsem tě střelila."

        

Usmál se jedním koutkem úst. "Nemyslel jsem si, že jsi takovej plašan."

        

Zamračila jsem se na něho. No jo, pan Skála a led.

        

"Až se uzdravíš, chceš jít se mnou lovit nestvůry? Dostal jsem práci v jiném státě."

        

Zamračila jsem se víc. "Co myslíš tím, až se uzdravíš? Jdu na lov dnes v noci." Zdálo se mi to nebo najednou vypadal jaksi ustaraně?

        

"Manny je ještě příliš nemocný, aby šel s tebou. Stojíš o společnost?"

        

Odvrátila jsem se od něj. "Dnes v noci mi budou dělat společnost poldové."

        

"Škoda."

        

Otočili jsme se k sobě zády a odcházeli, každý jiným směrem.

        

"Úspěšný lov!"

        

"Tobě taky!"

        

Ani jeden z nás se neohlédl. Myslím.

        

Zajímalo by mne, koho Edward zabije příště.

        

Upíři mu přezdívají Smrt.

        

Koho zabiju dnes v noci já, už vím. Jméno je napsáno na soudním příkazu k popravě.

        

Někdo možná bude muset tělo přidržet, ale zbytek bude na mně.

 

Upíři mi přezdívají Popravčí

a dnešní noc si hodlám to jméno zasloužit.

                                                                       

Žádné komentáře