BLOG BLOG BLOG BLOG

- A QUICK BITE / RYCHLÉ KOUSNUTÍ -

1. KAPITOLA

"Mmm. Pěkně ti voní vlasy."

      

"Umm, jejda, díky Bobe." Lissianna Argeneau se rozhlédla po temném parkovišti, přes které zrovna šli. Ulevilo se jí, když viděla, že jsou sami. "Ale myslíš, že bys mohl dát svou ruku pryč z mého zadku?"

      

"Dwayne."

      

"Co?" Zmateně vzhlédla do jeho pohledné tváře.

      

"Mé jméno zní Dwayne," vysvětlil a zaksichtil se.

      

"Aha," povzdechla si. "Nuže, Dwayne, můžeš sundat ruku z mého zadku?"

      

"Já myslel, že se ti líbím." Jeho dlaň si nedala říct. Tvrdohlavě zůstávala položená na její levé zadní tváři a mačkala ji až přespříliš důvěrně.

      

Odolala touze praštit ho něčím po hlavě a odtáhnout do křoví jako neandrtálec, přesně to on totiž je, a silou vůle se přinutila usmát. "Líbíš, ale raději počkáme, až se dostaneme do tvého auta, abychom-"

      

"Aha. Jo. Moje auto," skočil jí do řeči. "Když už na to přišla řeč…"

      

Lissianna se zastavila uprostřed chůze, aby se mu koukla do obličeje. Oči se jí podezřívavě zúžily, protože jeho výraz bonvivána zčistajasna vyšuměl. "Co?"

      

"Nemám auto," přiznal Dwayne.

      

Lissianna zamrkala, její mozek tuhle novinku akceptoval jen zvolna. Každý nad dvacet má v Kanadě auto. Well, prakticky každý. Okay, to je možná přehnané, ale většina mužů ve věku na randění je pojízdná. Prostě něco jako nepsaný zákon. Neznalost zákona neomlouvá. Než to stačila komentovat, Dwayne dodal: "Myslel jsem, že ty je mít budeš."

      

Znělo to jako výčitka, uvědomila si Lissianna, a zamračila se. V některých ohledech ženám hnutí za jejich rovnoprávnost vážně nic moc dobrého nepřineslo. Bývaly doby, kdy by on, coby muž, musel mít povoz nebo si aspoň vzít na starost nalezení klidného místečka, kde by mohli být sami, a to bez mrknutí oka. Muž dneška se tváří rozladěně, jako by ona nějak zklamala jeho tím, že nemá auto.

      

"Já mám auto," vyhrkla a přistihla se, že to říká defensivně. "Ale dnes večer jsem přijela s bratrancem."

      

"Tím kuřátkem s růžovými vlasy?"

      

"Ne. To je má kamarádka, Mirabeau. Thomas řídí," odpověděla Lissianna bezmyšlenkovitě, zatímco problém zvažovala. On auto nemá a Thomas Jeep zamknul, když přijeli. Mohla se sice vrátit do baru, Thomase najít a vypůjčit si klíčky, ale popravdě, nechtělo se jí jeho Jeep použít na-

      

"Well, to je v pořádku. Procházka pod širým nebem při měsíčku mi nevadí."

      

Lissianna se lekla a fofrem přišla na jiné myšlenky, protože ji popadl za boky a přitiskl na sebe. Instinktivně se odklonila, aby aspoň mezi jejich trupy vložila trochu prostoru, ale se spodní polovinou těla toho moc nenadělala. Náhle bylo jasné, že nápad dovádění pod širým nebem Dwaynovi vážně nevadí. Když nic jiného, tvrdost tisknoucí se na ni naznačovala, že ho ten nápad vzrušuje. Tohohle mužského zjevně vzruší kde co.

      

Lissianna v tomto měla jasno. Ji osobně širé nebe nad hlavou a vítr ve vlasech nijak nelákaly, přinejmenším ne během kanadské zimy.

      

"No tak pojď." Dwayne pustil její boky, popadl ji za ruku a popoháněl do zadního traktu. Teprve až když ji tahal za velký kovový kontejner na odpadky v zadním koutě parkoviště, Lissiann došlo, co má za lubem.

      

Spolkla sarkastickou poznámku na téma jeho romantické povahy, a rozhodla se být prostě vděčná, že se zima letos dostavila s předstihem. Ačkoli jim ještě nenapadl sníh, bylo dost chladno, aby se z popelnic nelinul nevábný pach hnijícího jídla.

      

"Tady to bude dobrý." Dwayne nelenil a přimáčkl ji zády na studený kov kontejneru, a sebe na ni.

      

Lissianna v duchu trpitelsky zavzdychala, přála si nenechat prve kabát uvnitř. Sice byla vůči chladu odolnější, než průměrný člověk, ale ne docela. Studený kov za zády z ní vysával teplo, nutil její tělo pracovat usilovněji, aby si udrželo optimální teplotu. Což bylo to poslední, co ve svém momentálním stavu – hladová a dehydrovaná – potřebovala.

      

Nečekaný útok jeho oslintané pusy na její ústa Lissiann přinutil zaměřit se na meritum věci, a přesvědčil ji, že je nejvyšší čas převzít kontrolu nad situací. Ignorujíc zkusmé šťouchání jeho jazyka do jejích pevně semknutých rtů, sevřela prsty kolem předku jeho bundy, otočila ho a přirazila na kontejner trochu tvrději, než měla původně v úmyslu, čímž si s ním fikaně vyměnila místo.

      

"Whoa," hýkavě se zachechtal, oči se mu rozzářily. "Seš divoká, kočko."

      

"Máš to tak rád, viď?" podotkla Lissianna suše. "Pak tohle budeš přímo milovat."

      

Pustila bundu, jednou rukou mu vjela do vlasů na zátylku a chytila ho za krátké kudrny. Škubla mu hlavou do strany a přiblížila pusu ke krku.

      

Dwayne mumlal rozkoší, když rty zlehka přejížděla podél linie jeho krční žíly. Sotva našla místečko, které se pro její záměry hodilo nejlépe, Lissianna otevřela ústa, vdechla nosem, protože se její špičáky vysouvaly do své plné ostré délky, hned pak mu je zatnula do krku.

      

Dwayne se trochu zajíknul a strnul, jeho paže se okolo ní sevřely pevněji, ale trvalo to jen kratičký okamžik. Brzy se začal uvolňovat, téměř bez vlády se opíral o studenou popelnici. Lissianna mu totiž posílala pocity, které zakoušela ona sama. Uspokojení krví ženoucí se jí skrz zuby do organismu, ten závratný příval, jak její organismus dychtivě zareagoval, aby absorboval tekutou nadílku.

      

Jediné přirovnání, které dokázala na vysvětlení této prvotní reakce vymyslet, bylo špatně organizované vystupování pasažérů z lodi. Všichni se nahrnou na jednu palubu, takže se loď ve vodě nakloní na bok. Tělo Lissiann vykazovalo obdobnou reakci, protože se její hladová krev řítila krevním řečištěm, aby vstřebala krev novou, uháněla jako o závod z každičké části těla směrem k hlavě, kde zuby nasávaly to, co tělo tak zoufale potřebovalo. To způsobovalo ne-nepříjemný nával do hlavy. Vždycky si představovala, že je to podobné tomu, co cítí lidé, když berou drogy. Jenomže toto nebyly drogy, pro Lissiann to byl život.

      

Uslyšela, jak Dwayne tiše zasténal rozkoší. Ozvěnou mu byla ta její, tichá, když křeče svírající její tělo začaly pomalu povolovat.

      

Příliš pomalu, jak si Lissianna zčistajasna uvědomila. Něco bylo špatně.

      

Se zuby stále hluboko v jeho krku mu začala prosívat mysl. Odhalit v čem je problém jí dlouho netrvalo. Dwayne nebyl zdravý jedinec, jakým se zdál být. Ve skutečnosti jen malá část něj byla tím, čím se zdála. Z jeho myšlenek vyčetla, že vyboulenina, co ji tlačí do podbřišku, je okurka, kterou si strčil do kalhot, široká ramena jsou ponejvíce zásluha krejčích, kteří mu do bundy všili šikovné vycpávky, a fešné opálení má na svědomí samoopalovací krém. Měl zakrýt přirozenou bledost způsobenou… anémií.

      

Lissianna se zaklením odtrhla ústa, zuby bryskně sjely zpátky do klidové pozice, zatímco na něho vztekle zírala. Pouhopouhý instinkt ji donutil vklouznout do jeho mysli, aby mu poupravila vzpomínky. Tolik se na něho zlobila…

      

A na Mirabeau jakbysmet, rozhodla se. Koneckonců, právě kvůli jejímu naléhání vzala tohohle mládence ven, na rychlé kousnutí. Dobře věděla, že máma pro ni bude mít něco přichystané. Lissianna původně mínila s krmením počkat až na večírek pořádaný na oslavu jejích narozenin, ale Mirabeau – a sestřenka Jeanne – se obávaly, že její bledost povede k tomu, že jí Marguerite Argeneau zavede kapačku hned, jak přijede do domu.

      

Takže když po ní Dwayne vyjel, Lissianna se nechala od Mirabeau přesvědčit, aby ho vzala ven, na rychlé kousnutí. A teď má možná problém. Uvědomit si, že je někde chyba, jí nějakou tu chvíli zabralo, pak dalších pár minut, než našla informaci, že je chudokrevný. Jenom doufala, že si za tu dobu od něho nevzala krve příliš.

      

Dokončila jeho nové vzpomínky a pozorovala Dwayna rovným dílem podrážděně a ustaraně. Přes všechno to své umělé opálení vypadal bledě, ale minimálně se pořád udržel na nohou. Položila mu bříška prstů na zápěstí, změřila pulz a trochu se uklidnila. Měl ho sice lehce zrychlený, ale silný. Zítra ráno by měl být v pohodě. Sice mu chvíli nebude dobře, ale zato je nad nebe jasnější, že si užil víc, než si vůbec zasloužil, za to potloukání se kolem, celý vycpaný a s okurkou vespod, aby sváděl děvčata. Idiot.

      

Lidé ze sebe dokážou dělat takové blázny, pomyslela si roztrpčeně. Jako děti se při hraní přestrojují a předstírají, že jsou starší, než doopravdy jsou, a když dospějí nosí vycpávky, korzety nebo silikonové implantáty, aby byli něčím, co nejsou, nebo něčím, co pokládají za atraktivní. A je to pořád horší a horší. Uvažovala, proč nechápou, že jejich pravé já je dost dobré, a pokud není, pak ti, pro které nebyli dost dobří, mohou ve skutečnosti být těmi, co sami nejsou dost dobří.

      

Lissianna vložila do Dwaynovy mysli vzpomínku, že se šel nadýchat čerstvého vzduchu, protože se necítil dobře. Ujistila se, že ho správně instruovala, aby zůstal tady, než mu bude lépe, a pak si vzal taxi domů. Nakonec ho přiměla zavřít oči a samu sebe z jeho paměti dokonale vymazala. Jakmile se přesvědčila, že svůj úkol odvedla jaksepatří, nechala ho kymácet tam, kde stál, a vracela se okolo kontejnerů na parkoviště.

      

"Lissi?" Jakási postava kráčela přes temné parkoviště směrem k ní.

      

"Otče Josephe." Ze zvednutým obočím Lissianna změnila směr a šla vstříc postaršímu muži. Kněz byl jejím šéfem v útulku, kde pracovala na noční směny. Bary nepatřily k místům, kde se obvykle vyskytoval. "Co tady děláte?"

      

"Bill říkal, že se na ulici ocitlo nové dítě. Nemyslí si, že by tomu hochovi bylo víc, než dvanáct nebo třináct, a je si docela jistý, že chodívá jíst zbytky z popelnic, co jsou tady vzadu. Napadlo mne, že se po něm podívám, jestli se mi ho nepodaří najít a přesvědčit, aby přišel do útulku."

      

"Aha." Lissianna se rozhlédla po parkovišti. Bill byl jedním ze štamgastů útulku. Často je upozornil na lidi, kteří by mohli potřebovat jejich pomoc. Jestli tvrdí, že je na ulici nové dítě, tak je. V takovýchto věcech byl na Billa spoleh. A na otce Josepha se dalo spolehnout úplně stejně. Vyrazí do terénu a bude hledat takovéto tuláky bez domova v naději, že se k nim dostane dříve, než udělají něco zoufalého nebo hloupého, nebo se nechají zatáhnout do marasmu drog či prostituce.

      

"Pomohu vám," nabídla se Lissianna. "Pravděpodobně bude někde tady. Já-"

      

"Ne, ne. Dnes v noci máš volno," zavrtěl hlavou otec Joseph, pak se zamračil. "Kromě toho, nemáš na sobě kabát. Co děláš tady venku, bez kabátu?"

      

"No…" Zrak Lissiann sklouznul ke kontejnerům na odpadky, protože se zpoza nich ozvalo duté buch. Rychlý průzkum Dwaynových myšlenek ji prozradil, že bouchl hlavou do popelnice, o kterou se opírá. Blbec. Obrátila se zpátky a přistihla otce Josepha pokukovat směrem ke kontejnerům, a tak aby odvedla jeho pozornost, rychle řekla: "Zapomněla jsem si něco v bratrancově autě."

      

Byla to lež jako věž a Lissianna upřímně doufala, že si ten dobrý muž nevšiml, odkud přesně šla, ale že si bude myslet, že byla v malé černé Mazdě, zaparkované vedle popelnic. Nechtěla lhát víc, než bylo nezbytné. Přejela si dlaněmi po pažích a dodala: "Hrome, máte úplnou pravdu. Tady venku je ale zima."

      

"Ano." Starostlivě se na ni zahleděl. "Nejlépe uděláš, když se vrátíš dovnitř."

      

Lissianna přikývla, popřála mu dobrou noc a dala se na útěk. Spěchala přes parkoviště, pak za roh baru, zpomalila až když vstoupila do hluku přeplněného lokálu.

      

Thomas nebyl nikde v dohledu, ale – díky fuchsiově zbarveným špičkám jejích jinak ebenově černých vlasů – neměla problém objevit Mirabeau, u baru s Jeanne.

      

"Well, vypadáš…" Mirabeau zaváhala, když k nim Lissianna došla, a nakonec větu dokončila, "stejně. Co se stalo?"

      

"Chudokrevný." To jediné slovo vyprskla patřičně naštvaně.

      

"Ale vyhlížel tak zdravě," ohradila se Jeanne.

      

"Vycpaná ramena a samoopalovací krém," ušklíbla se Lissianna. "A to není zdaleka všechno."

      

"Co ještě, proboha?" zeptala se Mira suše.

      

Lissianna udělala obličej. "Měl v kalhotách okurku."

      

Jeanne se jen nevěřícně zachichotala, ale Mirabeau zavyla a podotkla: "To musela být bezsemenná anglická okurka, ten mužský tam vypadal obrovský."

      

Lissianna zalapala po dechu: "Ty ses podívala?"

      

"Ty ne?" odsekla pohotově.

      

Jeanne vyprskla smíchy, ale Lissianna jen potřásla hlavou a rozhlédla se po lokále. "Kde je Thomas?"

      

"Tady."

      

Otočila se na podpatku, když jeho ruka přistála na jejím rameni.

      

"Slyšel jsem správně? Tvůj Romeo nosí v kalhotách okurku?" optal se pobaveně a láskyplně jí rameno stisknul.

      

Lissianna znechuceně přikývla. "Umíš si to vůbec představit?"

      

Thomas se uchechtnul. "Vlastně, smutným faktem je, že umím. Dřív si ženy vycpávaly ňadra, nyní si muži vycpávají trenky." Zavrtěl hlavou. "Kam ten svět spěje."

      

Lissianna si uvědomila, že se jí rty, při pohledu na jeho výraz pamětníka starých zlatých časů, vlní zdráhavým úsměvem. Vzdala to a hodila své roztrpčení za hlavu. Nebyla doopravdy rozzlobená, že Dwayne nosí okurku. Stejně jí na tom, co má v trenýrkách, ani za mák nezáleželo. Do pekla, dokonce ho ve skutečnosti ani nechtěla vzít ven a kousnout. Byla jen dopálená ztrátou času a tím, že udržování přiměřené tělesné teploty ji tam venku stálo víc energie, než kolik jí přinesla mužova chudá krev. Dokonce je teď ještě hladovější, než když odcházela z baru. Celé tohle pobíhání po venku jen povzbudilo její chuť k jídlu.

      

"Za jak dlouho můžeme konečně odjet k mámě?" zeptala se s tichou nadějí. Bratranec, sestřenice a Mirabeau se rozhodli vzít ji tančit, než zamíří na večírek, který jí k narozeninám pořádá maminka. Lissiannu ten nápad potěšil, v té chvíli, ale to měla jenom hlad. Nyní je vyhladovělá a nemůže se dočkat, aby už byla na oslavě, kde vezme zavděk čímkoli, co jí mamka nabídne. Čímkoli, co bude mít po ruce. Dokonce, i kdyby to měla dostat intravenózně, což už samo o sobě o čemsi vypovídalo. Lissianna krmení kapačkou bytostně nesnášela.

      

"Je jen kousek po deváté," ohlásila Mirabeau, zrak upřený na své náramkové hodinky. "Marguerite nám nakázala, že tě na večírek s překvapením nemáme vodit před desátou."

      

"Hmm." Lissiann zkřivila pusu. Mirabeau ji nepotěšila. "Ví někdo z vás, proč ta party začíná tak pozdě?"

      

"Teta Marguerite říkala, že ještě před večírkem musí ve městě vyzvednout něco pro tebe, a nemůže to udělat před devátou večer," přišel se svou troškou do mlýna Thomas. "Tudíž se pak také musí stihnout vrátit, takže-" pokrčil rameny, "- před desátou žádný mejdan."

      

"Musí vyzvednout tvůj dárek," hádala Mirabeau.

      

"To si nemyslím," zavrtěl hlavou Thomas. "Zmiňovala se o něčem v souvislosti s Lissiannou a krmením. Mám jakési tušení, že půjde o nějaký speciální dezert či co."

      

"Nějaký speciální dezert?" ožila Jeanne. "Ve městě? Po deváté?" Její pohled sklouznul k Lissiann a hned celá vzrušená vyhrkla: "Že by sladký zoubek?"

      

"To musí být ono," nadšeně souhlasila Lissianna a už předem se zubila, při těch slibných vyhlídkách. Po matce zdědila lásku ke sladkostem a tu nic neukojí lépe, než sladký zoubek, jak říkali zatím nediagnostikovaným diabetikům, kteří pobíhali kolkolem s nebezpečně vysokou hladinou cukru v krvi. Šlo o velmi zřídkavý požitek, a také stále zřídkavější, jelikož hned poté, jim vždy do mysli vložili nápad zavolat svého lékaře a objednat se na krevní test, čímž z jídelního lístku zmizel další sladký zoubek.

      

"Možná jo," odtušil Thomas. "Vysvětlovalo by tu ochotu tety Marguerite sedět za volantem při jízdě centrem Toronta. Nenávidí městský provoz a zpravidla se mu vyhýbá jako morové ráně."

      

"Jestli ovšem řídí sama," ozvala se Mirabeau. "Mohla říct Bastienovi, aby jí dal k dispozici nějaké služební auto se šoférem."

      

Thomas při zmínce o bratrovi Lissiann, hlavě Argeneau Enterprises, zakroutil hlavou. "Ne. Řídí sama a radost z toho nemá."

      

Lissianna se netrpělivě zavrtěla. "Tak za jak dlouho můžeme odejít?"

      

Thomas váhal. "Well, je páteční noc, a na silnici by to mohlo být pěkně hustý, vzhledem k tomu, že se všichni budou snažit uniknout na víkend z města," pronesl zadumaně. "Myslím, že za patnáct minut bychom mohli odejít a neriskovat, že dorazíme moc brzy."

      

"No a co kdybychom šli hned a tys jel pomalu?" navrhla Lissianna.

      

"Nudíme tě, že jo?" zeptal se pobaveně.

      

"Vy ne. Tohle místo. Je to tady jako na masném trhu," ohrnula Lissianna nosík.

      

"Okay, prcku." Thomas jí láskyplně pocuchal vlasy. Byl o čtyři roky starší a byl jí starším bráchou víc, než její vlastní bratři, ale asi to bylo tím, že vyrůstali pospolu. "Padáme. Udělám, co bude v mých silách, abych jel pomalu."

      

"Jo, jasně," odfrkla Jeanne Louise. "Povídali, že mu hráli."

      

Lissianna se usmívala, když si brali kabáty a mířili k východu. Thomas byl tak trochu démon rychlosti, a jí bylo nad měsíc jasné, že Jeanne Louise má pravdu. Nepochybovala, že přijedou moc brzy a naštvou její matku. Přesto byla ochotná to risknout.

      

Na otce Josepha úplně zapomněla, když navrhovala jít pryč, ale když kráčeli ke Thomasovu Jeepu, nebylo už po něm ani vidu ani slechu. Buďto to vzdal nebo se vydal pátrat jinam. Její další myšlenka patřila Dwaynovi a tak koukla ke kontejnerům, když kolem nich Thomas projížděl, očima prohledávala stíny, jestli tam neuvidí sedící postavičku, ale ani on nebyl nikde v dohledu. Také odešel. Jeho rychlé zotavení ji krapet překvapilo, ale nechala to plavat. Neležel v bezvědomí uprostřed parkoviště, takže se mu zřejmě podařilo sehnat taxi domů.

      

Dopravní provoz nakonec nijak zvlášť hustý nebyl. Bylo dost pozdě, takže se vyhnuli nejhorším zácpám, a k domu její matky na předměstí Toronta se dostali v dobrém čase. Až příliš dobrém.

      

"Jsme tady o půl hodiny dřív," ozvala se Jeanne Louise ze zadního sedadla, zatímco Thomas parkoval Jeep za malým červeným sportovním autíčkem Marguerite.

      

"Jo." Kouknul k domu a pokrčil rameny. "Však ona to ustojí."

      

Jeanne Louise zvedla oči k nebesům. "Chceš říct, že to ustojí hned, jak ji oslníš svým okouzlujícím úsměvem. Tys to s tetou Marguerite uměl odjakživa."

      

"Proč myslíte, že jsem ráda chodívala ven zrovna s Thomasem, když jsme byli mladší?" vznesla čistě řečnickou otázku Lissianna a zjevně se skvěle bavila.

      

"Aha. Chápu!" zasmál se Thomas, když vystoupili z vozu. "A je to venku. Měla's mě ráda jenom kvůli tomu, jak jsem vycházel s tvojí mámou."

      

"Well, přece sis nemyslel, že jsem se ráda potulovala s tebou, nebo jo?" dráždila ho Lissianna, když obcházel auto, aby se k ní připojil.

      

"Spratku." Sotva k ní došel, zatahal ji za vlasy.

      

"Není to auto tvého bráchy Bastiena?" přerušila jejich škádlení Mirabeau, která vylezla zpoza předního sedadla spolujezdce a zabouchla dveře Jeepu.

      

Lissianna pohlédla na tmavý Mercedes a kývla. "Aspoň tak vypadá."

      

"Zajímalo by mě, jestli je tady ještě někdo jiný," mumlala Jeanne Louise.

      

Lissianna pokrčila rameny. "Žádná jiná auta nevidím. Ale Bastien taky mohl sjednat pár firemních vozů, aby lidi naložili a přivezli."

      

"Jestli ano, pochybuji, že už někdo přijel," konstatovala Mirabeau a začala se loudat k hlavnímu vchodu. "Však víte, chodit včas zrovna nefrčí. Jenom staromódní páprdové ještě chodí na čas."

      

"Což nás zřejmě pasuje na staromódní páprdy," odtušila Lissianna.

      

"Ne. Jsme jen průkopníci staronového módního trendu," opravil ji Thomas a všichni se zachechtali.

      

Bastien otevřel dveře, sotva se k nim přiblížili. "Zdálo se mi, že slyším auto."

      

"Bastiene, chla-pe!" hlasitě zanotoval Thomas na přivítanou, hned potom ho objal tak srdečně, až starší muž překvapením ztuhl. "Jak ti dupou králíci, kámo?"

      

Lissianna se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy a pohlédla na Jeanne Louise a Mirabeau, hned však zase rychle odvrátila zrak, jelikož uviděla, že i ty dvě mají problémy s kontrolou svého výrazu, při té nečekané změně Thomasova chování. Průměrný kluk se během jednoho úderu srdce proměnil ve hvězdného kadeta.

      

"Ano… Well… Thomasi. Ahoj." Bastienovi se podařilo vymanit rozjařenému mladšímu bratranci. Vypadal, ostatně jako obvykle, nesvůj a ne zcela si jistý tím, jak s mladším příbuzným jednat. Právě proto se Thomas choval, jak se choval. Dobře věděl, že oba její starší bratři – čtyři sta a něco, a šest set a něco – mají sklon hledět na něj spatra, jako na štěně, a nikdy mu to nepřestalo lézt na nervy. Být považován za cosi o málo víc, než dítě, ve věku poctivých dvou století, dokázalo být hrozně otravné, a tak se v jejich přítomnosti choval jako osina v zadku. Což nikdy nezklamalo, vždycky to starší muže spolehlivě vyvedlo z míry a – jak Lissianna tušila – Thomasovi poskytlo zadostiučinění a výhodu ve hře. Její bratři Thomase odjakživa podceňovali, měli své předsudky.

      

Vzhledem k tomu, že i ona sama musela snášet tytéž předsudky, Lissianna mohla s Thomasem jedině sympatizovat. Také ji nikdy nepřestalo bavit pozorovat své starší bratry, kroutit se jako žížala na háčku.

      

"Tak, kde se koná ten mejdan, chlape?" optal se Thomas jásavě.

      

"Ještě to nezačalo," stroze odpověděl Bastien. "Přijeli jste první."

      

"Ne, kámo, tys přijel první," opravil ho Thomas vesele, pak se důvěrně naklonil, aby mu svěřil: "Ani netušíš, jak se mi ulevilo. Páč dorazit první, podle Mirabeau bychom byli staromódní páprdové. Ale nejsme. Černého Petra máš ty."

      

Lissianna se rozkašlala, aby zamaskovala trylek smíchu, kterému se podařilo překonat hradby jejího sebeovládání ve chvíli, kdy brácha pochopil, že byl právě označen za staromódního páprdu. Když nad sebou zase získala kontrolu, Bastien stál strnule, jako by spolknul pravítko, a vypadal po čertech namíchnutě. Smilovala se nad ním a optala se: "Tak, kde je máma? A můžeme jít dál nebo musíme patnáct minut čekat venku?"

      

"Jejda, to ne. Pojďte dál." Bastien rychle ustoupil stranou. "Sám jsem zrovna dorazil a matka se šla nahoru převléknout na oslavu, jen co mě pustila dovnitř. Měla by se za pár objevit minut. Možná byste mohli počkat v herně, než sejde dolů. Asi by nechtěla, abyste viděli výzdobu, dokud tady nebudou všichni."

      

"Okay," souhlasila Lissianna mile, procházejíc kolem něho do vchodu.

      

"Chceš si zahrát kulečník, chlape?" zahlaholil Thomas, který jí následoval do domu.

      

"No… ehm… Ne. Děkuji ti, Thomasi. Musím vyhlížet hosty, kteří přijedou včas, než bude matka hotová." Bastien při řeči couval halou. "Oznámím jí, že jste tady."

      

"On mne prostě miluje," uculil se pobaveně Thomas, když Bastien zmizel z haly, pak rozpřáhnul ruce, aby je nahnal k zavřeným dveřím napravo. "Pojďte. Zahrajeme si. Má někdo náladu na kulečník?"

      

"Já si zahraju," ozvala se Mirabeau, pak dodala: "Lissi, máš díru na punčoše."

      

"Cože?" Lissianna se zamračila a koukala dolů na svoje nohy.

      

"Pravá vzadu," navigovala ji Mirabeau, a tak se přetočila v pase, aby si dohlédla na pravou nohu zezadu.

      

"Musela jsem se o něco zachytit u toho zpropadeného kontejneru," zamumlala znechuceně, když vzadu na pravém lýtku uviděla parádní puštěné oko.

      

"Kontejneru?" zopakoval se zájmem Thomas.

      

"Neptej se," ucedila suše, pak podrážděné mlaskla a narovnala se. "Musím si jít převléknout punčochy, než večírek začne. Mamka naštěstí trvala na tom, abych si tady ve svém starém pokoji nechala nějaké oblečení, když jsem se stěhovala pryč. Měla bych tam mít i punčochy. Běžte napřed, lidi, a pěkně si hrajte."

      

"Pospěš si zpátky," zavolal za ní Thomas, to už lehkým krokem běžela do schodů.

      

Lissianna jen zamávala přes rameno, když se dostala na podestu, a vykročila chodbou ke své ložnici, ale pomyslela si, že je to dobrá rada. Marguerite Argeneau nebude nadšená, že dorazili předčasně, ale Thomas ji rychle zpacifikuje a podráždění, které by jí snad mohlo pokazit náladu, hned v zárodku zadusí sladkými řečičkami. Už jen proto bude lepší být s Thomasem a ostatními, až se s mámou setká.

      

Zbabělče, spílala sama sobě. Je jí přes dvě sta let a už pěkně dávno minula věk, kdy se ještě měla co bát, že naštve matku.

      

"Jo, správně," zamumlala Lissianna. Neradostně si uvědomovala, že si s tím bude pravděpodobně lámat hlavu i při večírku na oslavu svých šestistých narozenin. Stačí se podívat na bratry, aby jí bylo zhola jasné, že to jinak dopadnout nemůže. Byli nezávislí, soběstační a… well… prostě staří a stejně jim dělalo starosti, zda to či ono potěší nebo nepotěší Marguerite Argeneau.

      

To musí být dědičné, usoudila a otevřela dveře do pokoje, který byl donedávna její, a kde ještě tu a tam přespala, když se tady zdržela příliš dlouho, než aby to stihla domů před východem slunce. Lissianna vkročila do místnosti, ale hned se zarazila. Oči jí překvapením lezly z důlků, při pohledu na muže na posteli.

      

"Ach, pardon, špatný pokoj," zablekotala a zase dveře zavřela.

      

Lissianna pak chvíli jednoduše stála na chodbě, popleteně se rozhlížela okolo, až si uvědomila, že nevešla do nesprávného pokoje. To ani omylem. Tohle je její stará ložnice. Spávala tady několik dekád a pozná vlastní pokoj, když ho vidí. Jenom nechápala, proč je v něm nějaký muž. Nebo, což je mnohem důležitější, proč je připoutaný, s rukama a nohama roztaženýma do velkého X, k její posteli.

      

Chvíli o tom uvažovala. Matka by žádného podnájemníka na byt nevzala, a i kdyby ano, určitě by to neudělala, aniž by se o tom zmínila svým dětem. A už vůbec by ho nestrčila do starého pokoje Lissiann, kde, ač zřídka, ještě občas pobývá. Kromě toho fakt, že leží na posteli přivázaný za zápěstí a kotníky, sám o sobě vylučuje možnost, že by zde byl dobrovolným hostem.

      

Stejně jako mašle kolem jeho krku, napadlo ji, když si zpětně vybavila jasně červenou načančanost, napůl rozmačkanou jeho bradou, jak se na ni snažil podívat.

      

A byla to zásluha právě té mašle, že se nakonec uvolnila. Došlo jí, že on musí být to speciální překvapení, pro které jela máma do města. Sladký zoubek, napadlo přece Jeanne Louise. Ačkoli, pomyslela si Lissianna, muž v její posteli vypadal dost zdravě, ale co, to nikdy nevíte, dokud se nedostanete dost blízko, abyste ucítili sladkost, kterou vydává neléčený diabetes.

      

Sečteno a podtrženo, ten chlapík je kráčející narozeninový dort. A navíc vypadá mňam, přímo k nakousnutí, zhodnotila ho, když si v duchu vybavila jeho tmavobrvý, hezký zevnějšek. Oči pronikavé a inteligentní, nos rovný, brada výrazná… a tělo také docela stálo za záznam. Zdál se být vysoký a štíhlý a svalnatý, jak tam tak ležel roztažený na posteli.

      

Samozřejmě, po zkušenosti s Dwaynem, si Lissianna bolestně dobře uvědomovala, že pod tím elegantním sakem, co měl na sobě, mohou být vycpávky. Po okurkách se nedívala, ale tento muž nebyl opálený, ani pomocí samoopalovacího krému, ani nijak jinak, přesto nevypadal chudokrevně, a pak taky, to není matce podobné, aby udělala stejnou chybu, jako prve ona sama. Marguerite by se přesvědčila, že je přesně to, co chce dceři darovat, a Lissianna si pomyslela, že Jeanne Louise měla patrně pravdu, a že se jedná o neléčeného diabetika. Nic jiného nedávalo dobrý smysl. Máti by těžko jela celou cestu až do města, pro prostě obyčejného zdravého jedince, když může objednat pizzu a Lissiann podat poslíčka, což obyčejně dělávala.

      

Takže je to sladkost k snědku, usoudila a cítila, jak jí hlad hryže v žaludku. Rozhodně by neodmítla malinko si uždibnout, hned teď. Jen trošku ochutnat, aby vydržela, než jí ho máma opravdu daruje. Urychleně tu myšlenku zatratila. Dokonce ani Thomas by nebyl schopný její matku lichometnými slůvky obalamutit a vyvést ze špatné nálady, kdyby jí provedla takovýhle kousek. Takže, vrátit se dovnitř a kousnout ho je vyloučené, ale pořád potřebuje nové punčochy.

I když Lissianna věděla, že by se pravděpodobně měla prostě vrátit do herny bez nich, připadalo jí, že by – když už je překvapení tak jako tak pokažené – bylo hloupé chodit celou noc v děravých punčochách. Jednou už je tady a vybrat si nový pár z těch, co si tady nechala právě kvůli těmto nepředvídatelným nehodám, zabere jen momentík.

Poslední komentáře
27.06.2012 19:34:23: Když Vám došly peníze... rychlé půjčky online Půjčky s odpovědností www.ihned-pujcka.cz/pujcka-ihne...