BLOG BLOG BLOG BLOG

- A QUICK BITE / RYCHLÉ KOUSNUTÍ -

13. KAPITOLA

"Takže přistoupíme k systematické desenzitizaci," prohlásil Greg.

      

"Oh?" hlesla Lissianna, zřejmě aby učinila zadost pravidlům zdvořilosti. Nemohl pomoct. Nutně zaregistroval, že je tou informací spíš vyděšená, než nadšená. Nepřekvapilo ho to. Strach je hrozná věc a je těžké se s ním vypořádat, no a právě tohle je čekalo. Měli se vypořádat se strachem Lissiann a tím také, doufejme, i s její fobií.

      

Existovalo i leccos dalšího, co by s ní dělal raději, než aby se zabýval její fobií, ale Marguerite byla tak rozdurděná, když zjistila, že zatímco spočívala v náručí Morfea, v léčbě nijak nepokročili, že se přistihl, jak slibuje, že na tom zapracují, sotva on a dvojčata sní večeři, kterou zrovna vaří. Takže teď seděli v knihovně, aby, jak to pojmenovala Lissiann, podstoupili první sezení-mučení.

      

"Bude tahle systematická desenzitizace fungovat?"

      

"Měla by. U fobií je velice efektivní," ujistil ji.

      

"Okay." Vydechla, narovnala se, zakroužila ramena a zeptala se: "Co mám dělat?"

      

"Well, potřebuji, abys myslela na situace, při kterých cítíš úzkost, a-"

      

"Já žádnou úzkost necítím, když vidím krev," skočila mu Lissianna do řeči. "Já prostě omdlím."

      

"Ano, ale-" Greg vpůli věty zmlkl, pak naklonil hlavu na stranu a optal se: "Víš, proč na krev takhle reaguješ? Nemyslím, že se jedná o řekněme běžnou chorobu vašeho druhu. Kdy to začalo?"

      

Lissianna sklopila zrak a Greg to sledoval, všiml si, že sepjala ruce v klíně. Sice při pohledu na krev rovnou omdlí, ale rozhodně cítí nějakou úzkost, když dojde na mluvení o tom, jak to začalo. Po dlouhém mlčení vzhlédla a neochotně přiznala: "Začalo to po mém prvním lovu."

      

Zmučený výraz na její tváři bylo těžké vůbec snést. Vídal ho na tvářích svých pacientů, ale tohle bylo jiné. Greg strašně moc chtěl vzít Lissiann do náručí a říci jí, že už na to nikdy nebude muset myslet, že ji bude chovat jako ve vatičce. Neudělal to. Jak jinak. Lissianna chtěla nástroj a návod, jak se své fobie zbavit. Není Meredith. Což byla jedna z věcí, které se mu na ní líbily nejvíc.

      

Zhluboka se nadechl. "Pověz mi o tom prvním lovu."

      

"Já… Well, bylo mi třináct," řekla, lezlo to z ní jako z chlupaté deky a Greg nehnul ani brvou. Úspěch. I když v duchu… Pouhých třináct. Kriste! Dítě, ale pak si připomněl, že to tehdy byla nezbytnost, kterou Lissianna umět musela, aby se udržela naživu, kdyby se něco stalo jejím rodičům a ona se musela krmit sama.

      

Jestli jemu dělá potíže to poslouchat, najisto věděl, že pro ni je to horší. Rozhodl se dát Lissiann šanci zvyknout si na myšlenku, že o tom mluví, no a současně tím ukojí vlastní zvědavost. Dvě mouchy jednou ranou.

      

"A jak ses krmila předtím?" optal se a ucítil, jak ho něco z napětí opouští, protože se malinko zklidnila.

      

"Než vznikly krevní banky, mívala jsem… well, upíří obdobu kojné. Jen jsem nesála z prsů, kousala jsem je do zápěstí nebo krku."

      

Když se Greg zašklebil, dodala: "Nyní, když existují krevní banky, kojné nejsou zapotřebí."

      

Kývnul, to moc rád slyšel, a pak se optal: "Dokázala jsi kontrolovat mysl už jako dítě?"

      

"Ne, dokud mi nebylo osm nebo devět," přiznala Lissianna s pokrčením ramen. "Předtím rodiče nebo ten, kdo mne zrovna hlídal, kontroloval mysl dárců místo mě, takže bolest necítili."

      

"Okay." Greg uvažoval o tom, jak se tváří. Vypadala uvolněněji, ale věděl, že to nebude mít dlouhého trvání. "Hádám, žes napoprvé nebyla sama?"

      

"Ne. Zpočátku, několikrát, s tebou jdou opatrovníci. Je to nezbytné. Je toho mnoho, na co se musí se dávat pozor," vysvětlila a bylo zřejmé, že nebyla úplně připravená, aby se do toho napoprvé pustila sama, proto zobecňovala. "Nezáleží na tom, kolikrát cvičíš kontrolu mysli na kojných, je to v bezpečí a soukromí domova. Když jdeš lovit ven, musíš kontrolovat mysl toho, z koho piješ, a současně sledovat okolí pro případ, že by šel někdo okolo. Také musíš dávat pozor, jak dlouho se krmíš, aby sis nevzal krve příliš mnoho." Zmlkla, pak dodala: "Když jsi s kojnou, můžeš to kapánek přehnat a je v pořádku, pokud pak jsou trochu slabé nebo dokonce omdlí, mohou si odpočinout, když je to zapotřebí. Ale při lovu si musíš brát méně."

      

Lissianna opětovala jeho pohled a zdála se víc v pohodě, když se mu začala svěřovat: "Mívali jsme ve zvyku napít se během jedné noci z více, než jednoho dárce či hostitele. Ze dvou, někdy tří. Žádný tak nedošel skutečné fyzické úhony. Nebylo by dobré nechat dárce potácet se slabostí po ulici. Museli být schopní odejít a cítit se jen příjemně omámeně. Takže když našinci vycházeli ven poprvé, museli se naučit, jak dlouho je bezpečné pít. Právě to měli za úkol lidé z jejich doprovodu, postarat se, že neztratí pojem o čase." Zašklebila se. "Je toho tolik, čemu je zapotřebí věnovat pozornost. Snažit se dělat všechny tři věci najednou, může být zprvu… prostě je toho na tebe moc."

      

"Chápu," přikývnul Greg, "Dokážu si představit, že poprvé nebo i podruhé jsi nervózní, což stres jen stupňuje."

      

"Ano," přitakala Lissianna.

      

"Takže to byl tvůj otec, kdo tě vzal ven?"

      

Hlava jí překvapením vyletěla vzhůru. "Jak to víš?"

      

"Protože si nemyslím, že by tvá matka dovolila, aby se cokoli pokazilo," odpověděl jednoduše a byla to svatá pravda. Byl si jist, že Marguerite by udělala všechno, aby zajistila, že to u Lissiann proběhne hladce. Ať už si o této ženě myslel cokoli, bylo evidentní, že svou dceru vroucně miluje.

      

"Ne." Lissianna dlouze vydechla a znělo to jako povzdech. "Máma by nedovolila, aby se něco zvrtlo, kdyby tomu mohla odpomoci."

      

Greg kývl. "Takže tě vzal ven otec?"

      

"Ano," hlesla hořce. "Matka nechtěla, ale byl opilý a měl svou hlavu. Naneštěstí, já moc nepomohla. Byla jsem nafoukaná a sebejistá, že s sebou nikoho nepotřebuji." Lissianna se zaksichtila, sama sebou znechucená.

      

"Povídej," ponouknul ji Greg tiše.

      

Lissianna pokrčila rameny. "Zpočátku to šlo dobře. Jakš takš. Byla jsem nervózní, ale také vzrušená. Jeli jsme do Hyde Parku a já si vybrala mladíka, tak o rok staršího, než já a… všechno zprvu klapalo," zdůraznila, pak se její obočí stáhlo k sobě.

      

"Co se pokazilo?" pobídnul ji Greg.

      

"Well, jak jsi sám říkal, bylo to trochu stresující. Namáhavé. Soustředila jsem se na kontrolu jeho mysli a snažila se věnovat pozornost okolí, abych si byla jistá, že se tam nikdo nepřikrade a nezaskočí mne… a ztratila jsem pojem o čase. Za normálních okolností by ti rodiče prostě řekli, že je čas přestat, ale-"

      

"Ale tvůj otec byl opilý."

      

Lissianna kývla. "Nic neřekl, vůbec mne nevaroval, jen mne popadl za rameno a odtáhl." Zvedla hlavu, tvář křídově bledou a dodala: "Moje zuby stále vězely v chlapcově krku."

      

Greg sebou trhl. Než si mohl začít tu hrůznou scénu představovat, Lissianna zase spustila. "Díkybohu jela matka za ním. Neměla v otce důvěru. Podařilo se jí hocha zachránit, ale… bylo to na poslední chvíli. Měl namále, skoro umřel a ztratil tolik krve." Unaveně svraštila obličej. "Od té doby jsem už nikdy nesnesla pohled na krev."

      

Podívala se na své bezvládné ruce, pak k němu zvedla sklíčenou tvář a řekla: "Skoro jsem toho chlapce zabila."

      

"Ale nezabila's ho, Lissiann. Tys ho nezabila." Přisunul se blíž, podlehl pokušení, které cítil od počátku, a přitáhl si ji do náručí. Držel ji těsně u sebe, dlaněmi jí klouzal nahoru a dolů po zádech, pokoušel se ji ukonejšit. Přál si, aby byl Jean Claude stále naživu a mohl z toho zmetka vlastnoručně vymlátit duši. V jediném momentu ten bezohledný, nemyslící, ožralý idiot daroval své dceři skoro dvě staletí muk.

      

Greg ji hladil po zádech, pak se jemně oddálil. "Lissiann?"

      

Její tvář byla bledá, když ji k němu pozvedla. Moc ho lákalo ji políbit, ale musel se dozvědět odpověď na otázku, která ho právě napadla. "Usuzuji, že to znamená, žes nikdy nezabila nikoho, z koho ses napila? Takže se netouláte nocí a nevysáváte lidi dosucha?"

      

"Ne, samozřejmě, že ne," vyhrkla Lissianna zděšeně, jako by ji ta otázka překvapila a Greg se usmál, vyfoukl dech, o kterém ani nevěděl, že ho podvědomě zatajil. Byl tou novinou tak nadšený, že ji prostě musel políbit. To pomyšlení přivábilo jeho pohled k jejím rtům a zčistajasna zjistil, že se jeho ústa sklání, aby zrovinka to udělala.

      

Lissianna se neodtáhla, ani se ho nepokusila zastavit. Její oční víčka se jen krátce zatřepetala, pak se zavřela, těsně než se jeho rty jemně otřely o její růžové rtíky. Oba si povzdechli a bylo to, jako když se zvednou stavidla. Greg cítil, jak v něm bobtná touha, dočista jako hrnečku vař. Dotíral na její rty, až je tím něžným násilím přiměl se rozevřít a vklouznul mezi ně jazykem… pak strnul, protože se mu do myšlenek vetřel Thomasův hlas.

      

"Já fakt nemůžu uvěřit, že sis myslel, že smrtelníky vysáváme dosucha. To je přece pitomost, bylo by to jako zabíjet dojné kravičky. Z mrtvých mlíčko nenadojíš."

      

Greg a Lissianna se od sebe odtrhli a obrátili se, aby naštvaně zírali na muže, který vystoupil zpoza závěsů, co kryly francouzská okna zasazená po celé délce vnější zdi.

      

"Thomasi! Co tady děláš?" Hlas Lissiann odumřel, protože se ze závěsů postupně vymotaly také sestřenky.

      

"Chtěli jsme se dozvědět, jak pokračuje první terapeutické sezení," vysvětlila jejich přítomnost Mirabeau, s nonšalantním pokrčením ramen. "Nečekali jsme, že se profesionální psychologie v praxi svrhne v amatérskou stomatologii."

      

Lissiann bylo jasně trapně a zjevně nevěděla, co na to říci. Greg jo. Kolosálně uražen, se na Thomase zle zadíval, hbitě změnil téma a položil zákeřnou otázku: "Máte lidi za krávy?"

      

"Lidi ne. Smrtelníky. My jsme také lidé," odtušil náramně dobře se bavící Thomas, pak se kouknul na sestřenici a zalaškoval: "Že se nestydíš, Lissiann. Přece víš, že s jídlem si hrát nemáš."

      

"Chovej se slušně, Thomasi," ostře ho okřikla Jeanne Louise, pak se obrátila na Grega, aby se pokusila to bráškovi vyžehlit. "Jenom tak šprýmuje. Většinou." Pokrčila rameny, pak dodala: "Omlouváme se, že jsme vás špehovali a asi jsme se měli prostě vypařit a nevyrušovat, když se to vyvinulo tak… ehm…" Výmluvně zavlnila prsty jejich směrem a Greg letmo kouknul na Lissiann. Uviděl, že se červená. Dvě sta a dva roky stará, a přesto se pořád červená, že ji přistihli při líbání. Neměl čas dlouze nad tím žasnout, Jeanne Louise hned pokračovala: "Ale připozdívá se a my víme, že Lissianna musí dnes do práce."

      

"Aha!"

      

Greg zase kouknul na Lissiann, zrovna vyskakovala na nohy."

      

"Pane Bože, já si vůbec neuvědomila, že už je tak pozdě. Měla bych radši jít."

      

Greg svraštil obočí, protože se bez meškání hnala ke dveřím. Nelíbilo se mu nechat to takhle, ale-

      

Na co čekáš? Jdi za ní. Dej své holce pořádnou pusu, aby měla proč na tebe v práci vzpomínat.

      

Greg se obrátil na Thomase, Lissianna mezitím vyklouzla z místnosti. Dobře věděl, odkud vítr vane. Ze všech věcí, které mohl říct, z něho nakonec vylezlo: "Není moje holka."

      

Popírat to sice mohl, ale Thomas si jen výsměšně odfrknul. "Spíš v její postýlce… kde se k tobě včera v noci přitulila. Dneska na sebe oba dva pořád civíte jako bacil do lékárny a vytrácíte se, abyste mohli být sami, a tohle už je podruhé, co jsem někam vešel a tys ji tam líbal. Poprvé to navíc vypadalo na víc, než na líbání. Co se teda musí dít, aby se holka stala něčí holkou?"

      

Greg při těch slovech jen mrkal, doslova a do písmene, pak potřásl hlavou a zvedl se, aby raději běžel za ní. Neměl čas se dohadovat, pokud má Lissiann dohonit, než se ztratí do svého pokoje. Jestli vůbec je, o čem se dohadovat. Greg se přistihl, že mu ani za mák nevadí pomyšlení, že ji zřejmě každý našinec považuje za jeho holku. Popravdě, byl-li by k sobě upřímný, to pomyšlení se po čertech zamlouvalo i jemu samému.

      

Až ji políbíš, přiměj ji, aby ti vysvětlila, co jsou praví životní partneři.

      

Greg se při další mentální nápovědi ani neohlédl, dál spěchal ven z knihovny. Ne, že by nebyl zvědavý, může se na to Lissiann optat… až ji políbí. Fakt chtěl pořádnou – při které nebude přivázaný – a nikdo je nevyruší – pusu.

      

I když běžel rychle, Lissiann nedohonil dřív, než došla k jeho pokoji. Vlastně k jejímu pokoji, opravil se, vtom ho napadlo, že je to vlastně jejich pokoj, protože v něm spal, jenže ona tam má šaty. Což mu poskytuje záminku jít za ní, uvědomil si, když se ohlédla s rukou na klice a při pohledu na něj se zarazila.

      

"Jen jsem si myslel," vařil z vody cestou k ní. "Máš tady všechno oblečení, možná bych se měl přestěhovat do jiné místnosti. Bylo by to pro tebe pohodlnější, než spát někde jinde, pak si sem muset chodit pro šaty."

      

"Aha." Vypadala překvapeně, pak kývla. "Ano, myslím, že bychom si mohli prohodit pokoje. Mám prý bydlet v růžovém pokoji, ale-"

      

Dál už se nedostala, Greg jí víc říct nedovolil. Nemohl si pomoct. Musel ji políbit. Koneckonců, právě kvůli tomu za ní přišel. Vzal tvář Lissiann do dlaní, přitáhl si ji blíž a sklonil hlavu, aby překryl její rty svými, pak vydechl úlevou, protože okamžitě roztála a splynula s ním, její ústa se ochotně pootevřela, aby mu dovolila vstoupit.

      

Greg sice v duchu připouštěl, že by neměl být překvapen, že Lissianna po dvou stech letech skvěle líbá, jenže mu doslova vzala dech. Původně zamýšlel pouze letmý polibek. Well, napůl letmý polibek, vážně, ale ten se jaksi vymknul kontrole a zčistajasna ji tlačil zády ke dveřím a jeho ruce jí šmejdily po těle. Lissianna neprotestovala. Vyklenula se mu v ústrety, její ruce se kradly stále výš, až mu dosáhly do vlasů a její rty byly tím náročnější, čím více ji k sobě tiskl.

      

Jazykem ji pokoušel a rukám dovolil vklouznout pod její top, skoro bez dechu odvážně propátrával obnažené tělo. Prsty zběžně přejely po plochém bříšku, pak narazily na hedvábí podprsenky. Takže mu nezbylo než vzít do dlaně okrouhlé ňadro, ukryté v hebké látce, pak je stiskl směleji.

      

Kdyby se někde dál na chodbě nezavřely nějaké dveře, což ho díkybohu přivedlo k rozumu, Greg tušil, že by se ji možná pokusil pomilovat přímo teď a tady, opřenou o dveře. Ale ten zvuk stačil. Chrstl na něho pomyslný kbelík ledové vody. Přerušil polibek a odtáhl se. "Měl bych tě nechat, aby ses mohla nachystat do práce."

      

"Ano," zašeptala.

      

Greg kývnul a čekal, že půjde do pokoje, ale jenom tam stála a koukala na něho. Právě začínal uvažovat proč, když si odkašlala a zamumlala: "Myslíš, že bys mohl pustit mé-"

      

"Oh!" Zalapal po dechu a pustil na svobodu její ňadro. Vytáhl ruku zpod blůzy. Náležitě vyvedený z míry se dal na ústup. "Půjdu brzy do postele."

      

Lissianna přikývla, na rtech jí vykvetl jemný úsměv.

      

"Aspoň budu vzhůru, až se vrátíš."

      

Zase přikývla.

      

"Možná ti připravím nějakou specialitu."

      

"Okay," zašeptala. "Budu se na ni těšit." Greg pokračoval v couvání chodbou, pak jí trochu ochraptěle popřál: "Příjemnou noc."

      

"Tobě taky." Sáhla za záda a otevřela dveře.

      

Pokýval hlavou, usmál se, a když konečně zmizela v pokoji, s povzdechem se odvrátil.

 


      

"Božínku, ty jsi vážně potěchou pro mé staré oči."

      

Lissianna se zasmála přivítání, kterého se jí dostalo od Debbie, sotva vešla do útulku, aby se zapojila do pracovního procesu. "To je mi ale podezřele vřelé ahoj. Co se stalo?"

      

"Vlastně nic." Debbie šla za ní chodbou ke kanceláři. "Jako obvykle. Starý Bill byl paličatý jako starý mezek a teprve až teď si konečně vlezl do postele. Dva z těch mladíků se dali do rvačky a namlátili si dřív, než jsme je stačili roztrhnout. Jo a otec Joseph pořád trpí nespavostí."

      

Lissianna zvedla obočí. "Pořád?"

      

"Jo. A začíná mluvit sám se sebou. Buď to, anebo žehná automatům na vodu." Pokrčila rameny. "Myslím, že ho ta nespavost dostává."

      

"Pravděpodobně ano," přisvědčila Lissianna, shodila ze sebe kabát a vkročila do své kanceláře.

      

"Je to trochu zvláštní, mít tě tady v neděli," podotkla Debbie. "Zvláštní, ale prima. Ta Claudia, která má tvou směnu, když máš volno, je ukňourané kvítko z čertovy zahrádky. Nelituji, že se s ní dneska v noci minu. Každý je tu jak utržený ze řetězu."

      

"Hmm." Lissianna jí věnovala solidární pohled. Pověsila si plášť na věšák v koutě, a obešla psací stůl. Ruku na srdce, sama shledávala onu dívčinu poněkud otravnou. Claudia si ten týden dvakrát vzala noční směnu Debbie, a také směnu Lissiann během dvou nocí, kdy měla volno. Takže s Debbie pracovala tři noci, ale obě musely přetrpět dvě noci s Claudií. Mnohem raději měla noci, kdy sloužila Debbie. Claudia jí tak trochu lezla na nervy.

      

"No a co otec Joseph, pořád je tady nebo už šel do-" -mů už Lissiann říci nestačila, místo toho překvapeně vyjekla, protože sotva dosedla na židli, něco ji dloublo do pozadí.

      

"Co je to?" Debbie si přichvátla, když Lissianna vyskočila a otočila se, aby se podívala, na co si to sedla.

      

Obě zíraly jako telátka na nová vrátka… na kříž na židli.

      

"Co to…"

      

"Je to jasný, církev je na huntě, došlo na výprodej křížů," zažertovala Debbie a Lissianna se na ni zmateně podívala. Zjistila, že kolegyně už nehledí na kříž na židli. Její pohled užasle putoval kanceláří. Následovala ho a nevěřila vlastním očím, protože spatřila ukrutnou spoustu křížů, co zaplavila její kancelář. Velké, malé, dřevěné, kovové. Všech velikostí a druhů, byly všude, zabraly celou kancelář, pokrývaly desku stolu, židli, regály, vršek kartotéky… Byly zkrátka všude.

      

"Co to, pro krindapána, má znamenat?" mumlala jako u vytržení. Koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb, což přitáhlo její pozornost ke dveřím, kde postával otec Joseph, kousající se do rtu.

      

"Otče Josephe? Co…?" Bezmocně rozhodila rukama.

      

"Třídil jsem kříže," vysvětlil-nevysvětlil, ale tvářil se omluvně.

      

"Třídil jste kříže?" zopakoval Lissianna, ne že by to dávalo smysl. "V mojí kanceláři?"

      

"Ano," přikývnul otec Joseph. "Dnes to byla jediná volná místnost." Popošel trochu dál do kanceláře. "Čekal jsem, že budu hotov, než přijdeš. Omlouvám se."

      

Rozhlédl se okolo sebe, pak vztáhl ruku.

      

"Kdybys mi prostě mohla podat ten na židli, začnu je sklízet."

      

Lissianna zvedla kříž a podala mu ho. Otec Joseph si křížek vzal, mlčky na něj shlížel, točil jím mezi prsty, pak se obrátil ke dveřím. "Dojdu pro nějakou krabici na ostatní. Mohly byste je posbírat, než se vrátím?"

      

Sotva byl z dohledu, Debbie se na ni otočila a významně pozvedla obočí. "Vypadá děsně, že jo?"

      

"Ano, to tedy ano. Doufám, že tu nespavost brzy překoná. Něco ho musí vážně trápit, že takhle ponocuje."

      

Debbie přikývla, tvář zádumčivou, zatím začaly svorně snášet kříže na jedno místo. Nedlouho předtím, než se otec Joseph vrátil s krabicí, byla kancelář Lissiann zase křížů prostá. Pozorovala ho odnášet škatuli, všímala si nachýlených ramen a těžkého kroku. Ten muž je evidentně vyčerpaný, pomyslela si a zavrtěla hlavou. "Potřebuje se vyspat," konstatovala Lissianna.

      

"Ano," souhlasila Debbie s povzdechem. "Promluvím s ním, aby si nechal předepsat nějaké prášky na spaní nebo tak něco. Tenhle jeho záchvat nespavosti musí skončit."

      

Je to smůla, zanaříkala v duchu Lissianna, když se na konci pracovní doby vydala hledat kandidáta na večeři, než zamíří domů, a zase narazila na otce Josepha, jak se potuluje po chodbách. Mohla mu sice vklouznout do myšlenek a poslat ho, ať si jde svou cestou, ale snažila se vyhýbat kalení myslí lidí, se kterými pracovala. Vídala se s nimi denně a netoužila zjistit něco, co by jí mohlo jednání s nimi znepříjemnit.

      

Rozhodla se, že ji nezabije strávit den bez jídla – zvlášť proto, že se minulou noc, díky Thomasovi, tak dobře najedla – prostě mu dovolila doprovodit ji k autu, popřála mu příjemný den a nastartovala.

      

Sotva se dostala na silnici, mysl Lissiann se obrátila ke Gregovi. Slíbil, že bude vzhůru, až se vrátí. Hodlal prospat její směnu, pak si dát kávu a mít pro ni na uvítanou připravenou nějakou specialitu. Lissianna neměla potuchy, co to má být. Podezírala ho, že se jedná o nějaké jídlo či pochoutku, kterou má rád. No jo, ale jak to tak vypadá, Greg má rád úplně všechno jídlo. Jenže jí vlastně bylo jedno, co to bude. Byla celá rozechvělá už jen tím, že ho zase uvidí.

      

Měla ho ráda, těšilo ji vykládat si s ním, a ten mužský vážně umí líbat, jako nikdo jiný… což zjistila, než včera v noci odešla do práce. Jasně, už se líbali i předtím, ale tentokrát se nekonalo žádné vyrušování, žádná pouta ho neomezovala, a ten chlap jí doslova a do písmene, vzal dech. Těšila se na další dechberoucí polibky.

      

Lissianna se při té představě potutelně pousmála, to už parkovala v garáži. Dokud nevystoupila z vozu a nezamířila ke dveřím kuchyně, nevšimla si černého Porsche, zaparkovaného vedle matčina malého, červeného sporťáku. Ten pohled zpomalil její až doteď svižnou chůzi a srdce, až doteď klidně spočívající v prsou, poplašeně poskočilo.

      

Strýc Lucian.

      

Těžce polkla a vyrazila, vletěla do domu na křídlech strachu o Grega, který jí svíral hruď.

      

Ve svém rozrušení dočista zapomněla, že Greg říkal, že se té noci přestěhuje do růžového pokoje pro hosty, takže ona zase bude mít svůj pokoj jen pro sebe. Vtrhla do své ložnice, čekala, že tam najde matku, Luciana a Grega, ale našla jen pusto a prázdno. Hodila kabelku na postel, obrátila se zase ke dveřím, zachytila je, když už se zavíraly. Otevřela by je a spěchala ven, ale zvuk nějakých dveří, které se otevřely kus dál na chodbě, ji zastavil.

      

"Budu muset zavolat radě, Marguerite," uslyšela hluboký hlas strýce Luciana.

      

"Můžeš použít telefon v pracovně," odpověděla její matka, pokorným tónem.

      

Lissianna zůstala tichá jako pěna, zatímco se kroky vzdalovaly ke schodům. V její mysli tančil chaos. Musí volat radě? Proč? To nevypadá dobře.

      

Vyšla na chodbu, spěchala ke dveřím růžového pokoje. Skoro se bála, co tam najde. Jestli Lucian nedokázal vymazat Gregovi paměť, možná už-

      

Dech z ní unikl s razancí, za kterou by se nemusel stydět ani sentinel, když uviděla Grega, jak na ni mžourá z postele. Zase ho přivázali k posteli… a strýc volá radě. Nedělala si iluze. Jedno s druhým, z toho nic pěkného nekouká.

      

"Já věděl, že seš to ty." Thomasova slova způsobila, že se Lissianna otočila jako čamrda ke dveřím, do nichž právě vpochodoval on a za ním i zbytek omladiny našinců.

      

"Slyšel jsem tvoje auto," vysvětlil.

      

A byla to Mirabeau, kdo se zamračil a řekl: "Lissi, vysíláš strach a paniku, buď tak hodná a lépe se ovládej, jinak tím sem přivoláš Marguerite a Luciana."

      

Lissianna čirou silou vůle potlačila paniku, která v jejím nitru vyvřela jako láva v kráteru sopky, při pohledu na Grega připoutaného k posteli. Pak se přinutila dýchat rovnoměrně a soustředila se na hlídání svých myšlenek. Silné emoce byly odjakživa nejsnáze čitelné. Jako by samy sebe vysílaly do éteru, takže jedinec jejího druhu se dokonce ani nemusel namáhat číst něčí myšlenky, aby je přijal. Poslední, co potřebuje, je, aby matka, Martine nebo strýc Lucian, zachytili vlny jejích emocí a vydali se sem na výzvědy. A, nějak, musí zajistit, aby ani Greg nevysílal své myšlenky, jestli ho má dostat z tohohle… slušně se to říci prostě nedá… průseru.

Žádné komentáře