BLOG BLOG BLOG BLOG

- A QUICK BITE / RYCHLÉ KOUSNUTÍ -

5. KAPITOLA

"Vím, pravděpodobně jste pekelně dožraný, že tady jste, ale celé tohle není vina Lissiann a vážně vaši pomoc potřebuje."

      

Greg vydechl, dlouze a s úlevou. Tajil dech už několik minut, zatímco čekal, až muž promluví, ale tohle nečekal. Neměl úplně jasnou představu o tom, co očekával, ale tohle zkrátka ne.

      

Muž, kterému Lissianna říkala Thomasi, vypadal na plus mínus třicet, o málo mladší, než Greg sám. I on byl pohledný, jako ostatně všichni v tomto blázinci, s tmavými vlasy a stejnýma pronikavýma stříbromodrýma očima, jako měla Lissianna a její matka. Ale zatím ho viděl dvakrát a Thomas se v obou případech choval jako usměvavý a dobromyslný žertéř, z čehož usoudil, že není zrovna typ, který by se k naléhání a prošení uchyloval příliš často. Přesto je teď tady, aby za Lissiann orodoval.

      

Greg pozoroval mladšího muže přecházet k patám postele a zase zpátky vedle něj. "Koukněte se, Lissianna…" zaváhal, pak řekl: "Jsme si hodně blízcí. Moje maminka umřela krátce poté, co jsem se narodil a – naneštěstí – můj táta neměl ponětí, co si se mnou počít, tak si mě teta Marguerite vzala k sobě. Totéž udělala pro mou sestru Jeanne Louise."

      

"Vy a vaše sestra jste byli vychováni spolu s Lissiann?"

      

"Hráli jsme si spolu, chodili do školy… jsme si… blízcí," dokončil bezradně.

      

"Jako nevlastní sourozenci," napověděl mu chápavě Greg.

      

"Ano, přesně tak." Thomas se usmál. "Lissianna je pro mne jako sestra a teta Marguerite jako máma."

      

"Okay." Greg kývnul, že porozuměl.

      

"Takže je mi jasné, proč vás sem teta Marguerite přivedla. Vím, že má o Lissiann hroznou starost. Její fobie…" Nešťastně potřásl hlavou. "Je to zlé. Jako kdybyste vy omdléval při pohledu na jídlo a nebyl schopný se najíst. Ovlivňuje to celý její život a to už dlouhé věky."

      

Thomas se mračil a došel k patě postele a zase se vrátil, než pokračoval: "Nebývalo to tak zlé, dokud byl naživu Jean Claude. Tehdy Lissianna tetě Marguerite dovolovala zavádět jí kapačku, ale-"

      

"Kdo je Jean Claude?" přerušil ho Greg.

      

"Manžel tety Marguerite, otec Lissiann."

      

"Pročpak je pro vás Jean Claude a ne strýc, zatímco Marguerite si zaslouží titul teta?" optal se Greg zvědavě.

      

Thomasovy rty se stiskly do úzké čárky. "Protože nebyl nic moc strýc. Nebyl ani nic moc manžel. Diktátor a skutečně staromódní, a to staromódní myslím velice vážně. Také to byl zlý skřet a tetičku Marguerite a Lissi přiváděl k zoufalství. Byly nešťastné, kdykoli byl poblíž."

      

"Co vy?"

      

"Co, co já?" zeptal se Thomas zmateně.

      

"Well, říkal jste, že vás teta vychovala spolu s Lissiann. Předpokládám, že i vy jste se musel se strýcem stýkat. Nepřiváděl k zoufalství i vás?"

      

"Aha." Thomas to odmávnul jako nedůležité. "Na mě tak zlý nebyl. Kromě toho, já s ním dlouho bydlet nemusel. Odstěhoval jsem se v devatenácti."

      

"Což mohla Lissianna také," upozornil Greg, ale Thomas zavrtěl hlavou.

      

"Ne. Jean Claude očekával, že bude žít doma, dokud se nevdá."

      

"Mohla se přece vzbouřit," nadhodil Greg, čímž si od Thomase vysloužil nevěřícný pohled.

      

"Proti Jean Claudovi se nešlo vzbouřit," sdělil mu se smrtelnou vážností. "Kromě toho, Lissi by nikdy tetu Marguerite neopustila. Nedopustila by, aby mu musela čelit samotná. Mysl Jean Clauda byla ke konci dočista zvrácená. Býval pěkně děsivý."

      

"Čili je mrtev," zamumlal Greg. "Jak zemřel?"

      

"Při požáru. Požil poněkud příliš… ehm… alkoholu a usnul se zapálenou cigaretou v ruce. Od ní začalo hořet a on při tom zahynul."

      

Greg přikývl.

      

"Každopádně…" Thomas zase začal chodit jako tygr v kleci. "Tohle byla nejlepší věc, kterou kdy pro tetu Marguerite a Lissi udělal, ale Lissi kvůli tomu zpanikařila. Najednou se začala bát, co bude, jestli umře Marguerite? Kdo ji bude krmit? Takže se rozhodla, že musí být nezávislejší. Začala pracovat v útulku a odstěhovala se a snaží se krmit sama, ale teta Marguerite má strach a my ostatní jakbysmet."

      

"Z čeho máte strach?" otázal se Greg se zájmem. Jemu to znělo, jakože smrt otce Lissiann vysvobodila, umožnila jí vstoupit do života dospělých. Byla jako pták, který rozpíná křídla k prvnímu letu.

      

"Že dopadne jako Jean Claude."

      

"Její otec alkoholik?" optal se Greg zmateně. "Ona pije?"

      

"Ne, aspoň ne záměrně," řekl Thomas pomalu. "Ale je tu ta její fobie…"

      

Greg zavrtěl hlavou. Nějak ztratil nit. Než stihl požádat o objasnění, Thomas ztuhl, hlavu natočenou ke dveřím.

      

"Musím se vypařit. Jde teta Marguerite." Vydal se ke dveřím, pak se ještě zastavil a řekl: "Vím, že nerozumíte, ale teď nemám čas. Teta Marguerite vám bezpochyby všechno ráno vysvětlí. A až to udělá, hlavně se snažte si pamatovat, že nic z tohohle není vina Lissiann. Nepřivedla vás sem, ale potřebuje vaši pomoc."

      

Hned nato tiše vyklouznul z ložnice. O chvilku později Greg zaslechl mumlání hlasů na chodbě, pak ticho, následované klapnutím dveří kus dál. Zdálo se, že všichni šli do postele. S povzdechem nechal hlavou zase padnout na polštář a zíral do stropu, mysl obrácenou k tomu, co mu pověděl Thomas. Takže ta krásná Lissianna neměla nijak snadný život. Greg se zašklebil. To má jen málo lidí, pomyslel si. Snad to bylo přirozeným pesimismem, že jeho profese inklinovala k hráči, ale po letech sezení, na nichž dával rady zlomeným a zneužívaným, se mu zdálo, že málokdo projde mládím bez trvalých jizev.

      

Sám utržil několik jizviček. Jeho matka je hodná a milující, a sestry skvělé, stejně jako tety a sestřenice a zbytek početné rodiny, ale jeho otec nebyl žádná výhra. Byl to záletník s násilnickou povahou. Nejlepší věc, kterou kdy pro rodinu udělal, byla, že je opustil, když byl Greg ještě hodně mladý, což ho pasovalo na malého muže v domě. Vyrostl, pořád dokola ujišťován, že je jediný správný muž široko daleko. To ovšem bylo pro chlapce nesmírným břemenem, které musel vláčet, a pravděpodobně také část důvodu, proč je stále svobodný. Nechtěl se změnit z jediného správného široko daleko, aspoň v očích své matky a sester, v jednoho z těch špatných, kteří všechno pokazí.

      

Gregovo přemítání nečekaně došlo konce, protože se dveře ložnice zase otevřely. Zvedl hlavu, takže uviděl na vcházející ženu, tmavovlásku v červené sporé krajce. Přivírala dveře s krajní opatrností, pak ulehčeně vyfoukla kdovíjak dlouho zatajený dech. Bylo na ní nepoznat, že se jí ulevilo, když se nikým nepřistižena dostala až dovnitř. Odvrátila se ode dveří a přistoupila k posteli.

      

"Jejda, vy jste vzhůru, to je dobře," zašeptala a na rtech jí zahrál zářivý úsměv.

      

Greg zvedl jedno obočí, dumal, co přijde teď, když se odmlčela a usedla na kraj postele. Hloubavě si ho prohlížela.

      

"Všichni si myslí, že jsem šla na toaletu, ale já se místo toho vyplížila sem nahoru, abych se s vámi setkala," vysvětlila, pak dodala: "Jsem Elspeth a chci si s vámi promluvit o své sestřence Lissiann."

      

"Aha," kývnul Greg. Dělal, co mohl, aby necivěl na to světlounce slonovinové tělo, které její, na látku věru úsporný, noční úbor štědře dával jeho očím všanc. Bylo by od něj nevychované, kdyby ji očumoval, tím si byl jist.

      

"Pochopila jsem, že vás teta Marguerite přivedla, abyste léčil Lissiann, ale Lissi si zjevně myslí, že budete na tetu Marguerite tak rozhněvaný, kvůli její svévolné taktice, že ji léčit odmítnete, a ona opravdu, opravdu potřebuje vaši pomoc." Elspeth zmlkla, čekala, co on na to.

      

"Chápu," zamumlal Greg, aby vyplnil ticho, ale když na něj prostě jen dál hleděla s tichým očekáváním, zeptal se: "Jaká přesně je, ta fobie Lissiann?"

      

Tmavovláska překvapeně zamrkala. "Tím chcete říci, že vám to ještě nikdo neřekl?"

      

Zavrtěl hlavou.

      

"Aha." Kousla se do rtu. "Well, snad bych vám to tedy říkat neměla. Tím mám na mysli, Lissianna tvrdila, že vám myšlenky číst nedokáže, ale teta Marguerite očividně ano, a jestli si přečte, že víte jaká fobie to je, když vám to ona sama neřekla, může začít pátrat, jakže to víte a uvědomit si, že jsem se sem připlížila, abych-" Její očka se rozšířila náhlou hrůzou a ona vyskočila, jako čertík ze škatulky. "Krindapána! Stejně dokáže přečíst, že jsem sem nahoru přišla."

      

Greg jednoduše zíral. Lissianna cosi říkala, jakože není schopná číst mu myšlenky, když se tady objevila poprvé, tahle dívka v tom teď pokračuje. Co je to s těmihle lidmi? Přece si vážně nemyslí, že dokážou číst myšlenky?

      

Samozřejmě, že dokážou, uvědomil si, protože si vzpomněl, že matka Lissiann to zřejmě opravdu dělala. Možná jsou psychické schopnosti v této rodině dědičné, napadlo ho. Jak fascinující.

      

"Hele, podívejte, raději půjdu." Tmavovláska teď byla jako na trní. "Ale, prosím, pokuste se zapomenout, že jsem tady byla. Jenom – nepomohl byste, prosím, Lissiann? Je vážně milá a hodná a zábavná a chytrá, a tahle fobie je tak otravná. Vážně byste jí měl pomoci. Také byste ji měl rád, kdybyste ji znal, a jestli jí pomůžete, budete mít možnost ji poznat," loudila, už couvajíc ke dveřím. "Nyní prostě zapomeňte, že jsem tady byla, a snažte se na to nemyslet, až se na vás ráno teta Marguerite přijde podívat, dobře?"

      

Elspeth na odpověď nepočkala, ale otevřela dveře, vystrčila hlavu, aby se podívala, jestli je čistý vzduch, pak mu zběžně zamávala a vyklouzla z pokoje.

      

Greg potřásl hlavou a zase ji položil na postel. Měl pocit, jako by vstoupil do nějaké epizody Pásma soumraku, a jako na potvoru do té, kterou ještě nikdy neviděl.

      

Léčit Lissiann? Všichni potřebují léčení, pomyslel si, pak ztuhl, protože zase uslyšel otevírání dveří. Tentokrát hlavu nezvedl, aby se podíval za zvukem, ale čekal, oči zavřené, a poslouchal tlumené šuškání, když se dveře zlehounka zavíraly, a šramot více, než jednoho kohosi, blížící se k posteli.

      

"Jé, kruciš, on spí," zašeptala jedna z těch kdosi zklamaně.

      

"Tak ho prostě vzbudíme, Juli," zašeptal další hlas pragmaticky. "Tohle je důležité. Musí sestřence Lissi pomoct."

      

"Ano. Máš pravdu, Vicki." Krátká pauza, pak: "Jak ho vzbudíme?"

      

Dospěl k názoru, že nechce vědět, s čím by mohly přijít. Raději otevřel oči a zjistil, že zírá na ta náctiletá dvojčata s kaštanovými vlasy. Stály každá z jedné strany postele a on přejížděl pohledem z broskvové na bleděmodrou a uvažoval, která je Juli a která Vicki.

      

"Jé, Vicki, on je vzhůru, jeho oči se otevřely," zazpívala dívka v modrém s úlevou. Greg s bystrostí sobě vlastí odhadl, že to bude Juli.

      

"To je dobře," pochválila si Vicky, pak oznámila: "Hodlaly jsme se pokusit vás vzbudit."

      

"Ostatním jsme řekly, že si jdeme pro pití, ale ve skutečnosti jsme chtěly s vámi mluvit," dodala Juli.

      

"O naší sestřence," dokončila Vicki.

      

"Proč jen nejsem překvapený, že to slyším?" nadhodil Greg ironicky a dvojčata si nad jeho tělem vyměnila nejistý pohled, pak pokrčila rameny, jedna jako druhá, a usadily se každá z jedné strany postele.

      

 To bude dlouhá noc, usoudil s povzdechem Greg.

      

O patnáct minut později se za nimi dveře ložnice zavřely, ponechávajíc Grega ponořeného v úvahách o svém rozhovoru s dvojčaty. Byly okouzlujícím párečkem a očividně si o Lissiann myslely mnoho pěkného, ale vlastně každý, kdo se dnes v noci v tomto pokoji objevil, si o ni zřejmě dělal obavy. Včetně její matky, proto tady také skončil.

      

A právě kvůli postupu Marguerite se všichni zdáli být znepokojení. Měli strach, že by mohl mít Lissiann za zlé, že ho sem její matka přivedla, a proto jí odmítl pomoci. Což Grega ještě více popletlo. Vlezl do kufru o své vlastní vůli a vyšel po schodech nahoru, aby se nechal přivázat, a i když svému jednání nerozumí, těžko je může klást za vinu Marguerite. Nebo může?

      

Neschopen si na svou otázku odpovědět, Greg melancholicky hleděl ke dveřím a dumal, kdy se zase otevřou. Vzpomínal si, že s Lissiann bylo šest lidí, když se probudil a našel je stát kolem postele. Čtyři sem už pronikli, aby s ním situaci probrali. Odhadoval, že to znamená, že ho navštíví přinejmenším ještě dva lidé.

      

Nemýlil se. O chvilku později se dveře zvolna otevřely a dovnitř se protáhla žena ve světle levandulové noční košilce. Greg pozoroval, jak se blíží k lůžku a v duchu zavrtěl hlavou. Jestli o téhle rodině může něco říci s jistotou, pak že sdílí rozkošný vkus na noční odění. S výjimkou jejích mužských členů, samozřejmě, dodal urychleně, když si vzpomněl na Thomasovo pavoučí pyžamo.

      

"Ahoj, omlouvám se, že vás ruším," pozdravila tiše nově příchozí, když dospěla k posteli. "Ale já jsem Jeanne Louise, sestřenice Lissiann, a chci si s vámi o ní promluvit."

      

"Jeanne Louise," zamumlal Greg. "Vy jste Thomasova mladší sestra."

      

Když překvapeně kývla, dodal: "A všichni si myslí, že jste v koupelně, zatímco vy jste mne sem ve skutečnosti přišla požádat, abych nedovolil své zlosti – že jsem, kde jsem a jak jsem se sem dostal – ovlivnit mé rozhodnutí, zda Lissiann pomohu či ne."

      

"Jé," užasle vydechla Jeanne Louise.

      

"A chcete mne přesvědčovat zhruba takto: prosím, pomozte jí."

      

Greg pokračoval: "Protože ona vážně potřebuje mou pomoc a vy se o ni velmi obáváte."

      

"Wow." Jeanne Louise kecla na kraj postele, oči jako tenisáky. "Jste opravdu dobrý. Nevěděla jsem, že psychologové dokážou vydedukovat tolik věcí z tak mála-"

      

"Váš bratr se mnou prve mluvil a zmínil se, že jméno jeho sestry zní Jeanne Louise," přerušil ji Greg. "Také vyjádřil své obavy o Lissiann a prosil, abych zlosti, kterou pochopitelně mám na její matku, nedovolil, aby mi zabránila jí pomoci."

       "

Aha." Jeanne Louise se jemně usmála. "Ano. To na něj vypadá. On a Lissianna si byli odjakživa blízcí."

      

"Rozčiluje vás to?" Greg popustil uzdu své profesionální zvědavosti.

      

Zdála se být tou otázkou překvapená, ale zavrtěla hlavou. "Kdepak, ona a já jsme si rovněž blízké. Moje matka zemřela brzy potom, co jsem se narodila, a teta Marguerite vychovala také mne. Stejně jako Thomase."

      

"Ta samá matka, co porodila Thomase nebo-"

      

"Ne, jiná matka," zavrtěla hlavou Jeanne Louise, pak se ironicky usmála a řekla: "Otec neměl velké štěstí na ženy. Jsem dcera jeho třetí choti. Thomasova matka byla otcovou druhou manželkou."

      

"Existuje také nějaký potomek jeho první ženy?" dál z ní tahal rozumy Greg.

      

Jeanne Louise zavrtěla hlavou. "Jeho první paní byla těhotná, když zemřela, ale to ještě žádné dítě neměla."

      

"Rozhodně smůla na ženy," souhlasil Greg, pak řekl: "Ale i vás vychovávala teta Marguerite, spolu s Lissiann a Thomasem, když vaše matka zemřela?"

      

"Thomas už byl tehdy odstěhovaný a žil sám, ale Lissianna tam bydlela," upřesnila Jeanne Louise. "Byla o hodně starší, než já a pomáhala starat se o mě. Myslím, že když jsem byla malá, byla pro mě jako druhá máma nebo tetička. Teď jsme přítelkyně."

      

Greg na ni nechápavě zíral, jeho mozek se proti jejím tvrzením bouřil. Thomas byl dost starý, aby se odstěhoval a žil sám, když se tato žena narodila? A Lissianna byla dost stará, aby se o ni starala jako druhá matka? To v žádném případě nemohla být pravda. Tenhle trojlístek mu připadal, jakože si jsou věkem příliš blízcí, než aby tomu uvěřil. Byl ochoten připustit, že mezi Jeanne Louise a těmi dvěma může být tak rok, možná dva rozdíl, ale víc ani náhodou.

      

Než stihl své myšlenky vyslovit, dveře ložnice se opět otevřely a vešla žena s fuchsiově přibarvenými vlasy, v mátově zelené krajkové noční košili. Zaváhala, když uviděla Jeanne Louise, pak udělala obličej a zavřela dveře.

      

"Jenom mne tak napadlo, zajít za ním na kus řeči," brblala cestou k posteli.

      

"Já vím, Mirabeau. Také jsem ho přišla poprosit, aby pomohl Lissi," přiznala Jeanne Louise, pak se zazubila: "Myslí si, že jsi v koupelně?"

      

Mirabeau se pousmála. "Ne, já tvrdila, že si jdu pro pití."

      

"A místo toho jste všichni přišli sem," odtušil Greg, čímž si od obou vysloužil překvapené pohledy.

      

"Všichni?" zopakovala Mirabeau.

      

Přikývnul. "Thomas se tady zapomněl hned, jak jste odcházely. Po něm se objevila tmavovláska v červené košilce."

      

"Elspeth," dekódovala jeho popis Jeanne Louise.

      

Greg zase přikývl. "Pak ta dvojčata… Juli a Vicki?"

      

"Ano," přitakala Jeanne Louise.

      

"A nyní vy a…" Jeho zrak přejel k ženě s černo-fuchsiovým účesem a tipnul si: "Mirabeau?"

      

Kývla.

      

"Well…" povzdechla si Jeanne Louise. "Myslím, že jestli už tady všichni ostatní byli, Mirabeau a já jen plýtváme časem a pro nic za nic vás obtěžujeme."

      

"Kdepak pro nic za nic," vyvedl ji z omylu Greg. "Spoustu jsem se toho dozvěděl."

      

Vypadala, že o tom pochybuje, ale nekomentovala to, a Mirabeau prohlásila: "Nejlíp uděláme, když půjdeme zpátky dolů, dřív než nás Martine a Marguerite vyčmuchají a zase se rozhodnou hrát si na detektivy."

      

Jeanne Louise přikyvovala a zvedla se, pak ještě na okamžik zaváhala, než řekla: "Lissianna vaši pomoc opravdu potřebuje. Mohl byste jí hodně zlepšit život, vyléčením té fobie."

      

"Ano, to byste mohl, a všichni bychom vám byli vděční," dodala vážným tónem Mirabeau, pak ty dvě vyklidily pole.

      

Greg se zase položil na postel. Pořád neměl ponětí, jakou fobií vlastně Lissiann trpí. Po panické reakci Elspeth se už nikoho dalšího ptát neobtěžoval. Ne, že by měl moc šanci, konkrétně u dvojčat, na něco se vyptávat. Ty dvě byly jako sehraný tandem, když došlo na povídání – pokud nebrebentila jedna, žvatlala druhá. Seděly každá z jedné strany postele a naléhaly na něj, že jednoduše musí jejich sestřence pomoci, je to prý životně důležité do budoucna, aby žila v pohodě, a ona si prý spokojený život zaslouží. Je hodná a vyloženě to rve srdce, že musí, kvůli té fobii, takhle trpět. A není tím postižená jenom ona, podle nich. Jejich tetička Marguerite trpí spolu se svou dcerou, stejně jako všichni, kdo ji milují, a to prostě musí přestat. Upřímně prý doufají, že ji dokáže vyléčit, a budou mu vděčné až do konce věků, pokud to udělá.

      

Krátká etuda, která následovala, tedy Jeanne Louise a Mirabeau, byla ve srovnání s nimi úplná lehárna, přesto se Greg ani jich na podstatu oné fobie nezeptal. Do té doby se domníval, že ji zná. Thomas říkal, že to je, jako by on omdléval při pohledu na jídlo. V té chvíli si myslel, že bratranec Lissiann to řekl jen pro příklad, aby demonstroval zhoubnost oné fobie, ale posléze se zmínil, že ji musí živit intravenózně, a tak dál, z čehož Greg vydedukoval, že omdlévá při pohledu na jídlo, nebo že se nemůže přinutit je sníst. Obojí je skutečná fobie, která vyžaduje léčbu.

      

Sice nechápal, co má s fobií co dělat alkohol, ale je možné, že Lissianna začíná holdovat omamným tekutinám ve snaze zapomenout na problémy v životě.

      

Ne, neobtěžoval se optat, jaká ta fobie je, ale mluvil pravdu, když Jeanne Louise řekl, že její návštěva u něho nahoře nebyla pro nic za nic. Vážně se toho hodně dozvěděl. Například se dozvěděl, že Lissianna je svým okolím upřímně milována, že ji vidí jako inteligentní, laskavou a hodnou, a že jí všichni přejí zdraví a vše dobré. Zdálo se, že Lissianna není krásná jen navenek, ale je jí vlastní i krása ducha.

      

Což je dobré vědět, pomyslel si Greg, a přiznal si, že by jí rád pomohl. Volně přeloženo, byl-li by k sobě upřímný, i když se rozplýval nad tím, že o ní všichni smýšlí tak hezky, chtěl jí pomoci kvůli oné malé mezihře s líbáním a cucáním krku stejně, jako kvůli všemu ostatnímu.

      

Sám nad sebou protočil oči a cosi ho zašimralo na rameni. Automaticky se pokusil poškrábat, jenže nakrátko přitažené provazy mu akorát odřely zápěstí. Překvapeně zamrkal, kouknul nahoru na pouta, pak zavřel oči a s povzdechem bezvládně padl na postel. Byl sám sebou znechucen. Během noci se u něj v pokoji vystřídalo devět lidí. Šest spoře oděných žen, jeden rádoby Spiderman a teta Martine a Marguerite. Většina z nich tady dokonce nebyla jenom jednou, a co udělal on? Přesvědčil je, aby ho pustili na svobodu nebo aspoň požádal o rozvázání? Ne, nechal se zatáhnout do dramatu téhle šílené rodiny a kompletně ztratil ze zřetele, co mělo být jeho prioritou… dostat se domů a připravit se na cestu.

      

Greg si v duchu nakopal. Rozhlédl se po pokoji, bohužel tady nebyly žádné hodiny, aby zkontrolovat čas, ale myslel si, že musí být časné ráno. Pořád dost času, aby chytil letadlo, pokud ho ovšem brzy pustí. Ne, že by považoval za pravděpodobné, že se dokáže zbavit provazů sám, ale jestli si s ním přijde pokecat ještě někdo další, snad se mu podaří ho, nebo ji, přemluvit, aby ho pustili na svobodu.

      

Rozhodl se přislíbit, že začne Lissiann léčit po návratu z Mexika, pokud ho teď odvážou, své rozhodnutí však vzápětí promptně zrevidoval. Snad bude lépe, když jí sežene někoho jiného. Znal několik dobrých terapeutů, kteří by jí dokázali pomoci stejně dobře, jako on sám. Ne, že by mu vadila sama myšlenka ji léčit, mělo to co dělat s předchozím líbáním a s jeho city k ní, které lékaři duše mírně řečeno nepřísluší. Bude mnohem profesně etičtější najít někoho jiného, kdo by se na ni podíval. V jistém slova smyslu by mu to uvolnilo ruce, mohl by zapracovat na eventuálním vztahu, prozkoumat své pocity nehodné terapeuta.

      

Jim by ale o tom nic neřekl. Dokonce by ani nedovolil, aby mu takovéto myšlenky zavadily o mozkové závity, jelikož stále existuje reálná možnost, že Marguerite mu v nich čte jako v otevřené knize. Jednoduše slíbí, že na její léčbu dohlédne, až se vrátí. A potom bude mít dost času a manévrovacího prostoru, aby nápadu nějakého alternativního terapeuta uhladil cestičku.

      

Spokojen se svým plánem, se Greg nedočkavě zahleděl na dveře. Poslední dobou to tady bylo jako na hlavním nádraží, pořád někdo chodil dovnitř a zase ven. Byl si jist, že nebude muset čekat dlouho, a někdo si s ním zase přijde promluvit. Snad to tentokrát bude sama sličná Lissianna.

Žádné komentáře