BLOG BLOG BLOG BLOG

- A QUICK BITE / RYCHLÉ KOUSNUTÍ -

PROLOG

"Je to jen taková malá večeře."

      

"Uh-huh." Zvedajíc se ze židle, Greg Hewitt si strčil telefonní sluchátko do úžlabiny mezi ramenem a krkem, přidržoval je bradou, a začal poklízet psací stůl v rámci přípravy na odchod z ordinace.

      

Anninu hlasu začal dominovat loudivý tón, což bylo špatné znamení. Vždycky. V duchu si povzdechl, nad brebentěním své sestry jenom bezmocně kroutil hlavou. S kadencí, za kterou by se nemusel stydět ani kulomet, mu detailně líčila, co naplánovala k jídlu a… a tak dál. No a všechna ta urputná snaha ho měla přesvědčit, aby přišel. Neuniklo mu, že cudně zamlčela, kdo další má na téhle malé večeři být, ale tušil, že si to dokáže domyslet. Greg nepochyboval, že tam bude Anne, jak jinak, když má být hostitelkou, její manžel John, a bezpochyby ještě nějaká svobodná kamarádka, kterou doufá pověsit na krk svému, stále nezadanému, staršímu bratrovi. Což by mu nijak zvlášť nevadilo, nebýt tím bratrem on sám.

      

"Tak co?"

      

Greg se zarazil a vzal telefon do ruky. Očividně mu něco ušlo. "Promiň, cos to říkala?"

      

"Tak v kolik se sem zítra dostaneš?"

      

"Nepřijdu." Než na něho stihla začít ječet, rychle dodal: "Nemohu. Zítra budu v zahraničí."

      

"Cože?" Na chvíli zmlkla, pak podezřívavě vyštěkla: "Proč? Kam jedeš?"

      

"Do Mexika. Jedu na dovolenou. Především proto ti volám. Prvním ranním letadlem odlétám do Cancúnu." S příjemným vědomím, že jí právě sebral vítr z plachet, Greg dovolil zlomyslnému úsměšku zvlnit mu rty a žongloval s aparátem, aby se nasoukal se do saka, které při příchodu odložil. "Do Mexika?" hlesla Anne, po dlouhé pauze. "Na dovolenou?" Greg se nemohl rozhodnout, jestli je její úžas pobaveným nebo jen smutným povzdechem nad jeho dosavadním životem. Tohle totiž měla být jeho první dovolená, odkdy si před osmi lety otevřel soukromou psychologickou praxi. Vlastně nebyl na dovolené od začátku studií na universitě. Byl typický workoholik. Hnal se za úspěchem a byl mu ochotný obětovat dlouhé hodiny přesčasů. Na společenské vyžití mu moc času nezbývalo. Tahle dovolená má velké zpoždění.

      

"Poslyš, musím už jít. Pošlu ti z Mexika pohlednici. Nazdar." Greg zavěsil dřív, než stihla říct něco, čím by ho zastavila, pak popadl svůj kufřík a svižně utekl z ordinace. Nijak ho nepřekvapilo, když uslyšel, že se telefon rozdrnčel, zrovna když zamykal dveře. Anne je holt osůbka vytrvalá. Potutelně se usmíval, zvonění ignoroval a po cestě chodbou k výtahu si strčil klíče do kapsy.

      

Doktor Gregory Hewitt byl nyní oficiálně na dovolené, a to vědomí mu přinášelo nečekanou úlevu, která se stupňovala s každým krokem, kterým se vzdaloval od své ordinace. Dokonce si tiše pohvizdoval, když nastoupil do výtahu a obrátil se, aby zmáčknul knoflík označený P3. Nicméně pískání zašlo na úbytě a Greg instinktivně sáhl po panelu, jeho oči pátraly po tlačítku, které by podrželo dveře otevřené, sotva si povšiml, že k zavírajícím se dveřím spěchá nějaká žena. Nemusel se namáhat. Byla pěkně mrštná a podařilo se jí proklouznout dovnitř těsně předtím, než se dveře zavřely.

      

Greg spustil ruku a zdvořile ustoupil, takže mohla navolit poschodí, kam míří. Zvědavě po ní hodil očkem, když před něho popocházela, a maně zauvažoval, odkud ta žena asi přišla. Chodba byla prázdná, když jí procházel, a ani neslyšel, že by se některé dveře otevřely nebo zavřely, jenže je také pravda, že ho rozptylovaly myšlenky na nadcházející dovolenou. Na patře je kromě jeho ordinace ještě několik dalších kanceláří a ona mohla být z kterékoli z nich. Nicméně si byl jist, že ji nikdy dřív neviděl.

      

Její tvář stěží zahlédl, když vklouzla do výtahu, a většinu jejích rysů už měl v paměti rozmazanou, ale její oči poutaly pozornost. Byly stříbromodré. Nezvyklé a krásné, s největší pravděpodobností se jedná o barevné kontaktní čočky, pomyslel si cynicky, a okamžitě o ni ztratil zájem. Greg sice dokázal ocenit krásné ženy, a neměl problém s tím, že se snaží maximálně vylepšit svůj vzhled, ale pokud se ve snaze upoutat pozornost uchylovaly k takovýmto trikům, měl tendenci troubit na ústup.

      

Vypudil ji z mysli a opřel se zády o stěnu výtahu, jeho myšlenky se okamžitě poslušně vrátily k začínající dovolené. Greg měl v plánu spoustu vyžití pod širým nebem. Nikdy dřív v Mexiku ani jiné podobné destinaci nebyl a chtěl si tam všechno pořádně užít. Doufal, že si kromě obvyklého povalování na pláži vyzkouší parasailing, potápění a možná také pojede na takový ten výlet lodí, kde můžete krmit delfíny.

      

Také doufal, že se dostane do muzea Casa Maya, ekologického parku, vlastně skanzenu, a uvidí, v jakých životních podmínkách před dlouhými staletími žili staří Mayové, a projde se po naučně poznávacích stezkách, kde je prý k vidění místní fauna. Pak je tu ještě noční život. Jestli mu po dnech nabitých aktivitou zbude energie, možná zavítá do tanečních barů jako je Coco Bongo nebo Bulldog cafe, kde se polonazí lidé kroutí v rytmu ohlušující muziky.

      

Veselé cink výtahu vystrnadilo Gregovy myšlenky ze společnosti polonahých tančících krásek a vrátilo ho do reality, a k displeji nade dveřmi. Svítilo tam P3. Parkoviště, třetí podlaží. Jeho patro.

      

Zdvořile kývnul své spolucestující, vystoupil z výtahu a vykročil přes obrovské, skoro prázdné parkoviště. Na periferii mysli mu stále ještě dováděly polonahé nymfy, takže Gregovi chvíli trvalo, než vůbec zaregistroval, že se za ním ozývají něčí kroky. Málem se ohlédnul přes rameno, aby zjistil, kdo to je, pak to ale nechal plavat. Staccato klapity klap vysokých podpatků klapajících na betonu, ostré a rychlé, se hlasitě rozléhalo skoro prázdným prostorem. Bruneta zjevně také parkuje na tomto patře.

      

Jeho zrak nepřítomně bloudil otevřeným prostorem k místu, kde by mělo stát jeho auto, jenže ho upoutal jeden z nosných trámů, které míjel. Velké černé P1 namalované na betonovém sloupu ho přinutilo zmateně zpomalit. Parkovací podlaží 1 a 2 byla vyhrazena návštěvníkům nejrůznějších kanceláří, úřadů a obchodů v budově. On sám parkoval na P3 a byl si jist, že na svítícím displeji výtahu stálo P3, když se na něho díval… ale jak to tak vypadá, asi se mýlil. Zastavil se, začal se obracet, že se vrátí, odkud přišel…

       Tohle je správné patro. Tamto auto před námi.

      

"Ano, samozřejmě," zamumlal Greg a pokračoval v chůzi vpřed. Došel až k osamělému vozu.

      

Teprve až když otevřel kufr, si do jeho vědomí proklestila cestu myšlenka, že to malé červené sportovní autíčko není jeho. Přece jezdí tmavomodrým BMW. Ale stejně rychle, jako mu ta myšlenka – ruku v ruce s leknutím – na mysli vytanula, byla i odváta, jako mlha svěžím větrem.

      

Greg se uvolnil, uložil svůj kufřík na dno kufru sporťáku, vlezl si za ním, uvelebil se v malém prostůrku, pak kufr zaklapl.

Žádné komentáře